Sály s gobeliny hoří v světla moři; třicet tlustých voskovic v mramor vbito do podlahy
čeká, juž se zjeví záhy, na sbor nahý tanečníků, tanečnic. Fanfara zní chodbou. V stínu
baldachynu vladař v trůní křeslo sed’, paví vějíř z každé strany... Mračen, znaven, utýraný,
zadumaný, jeho syn dlaň v pokyn zved’. Ticho... Znik’ šum blízko dveří. Na zdích šeří
kol se vážné postavy. Mnohý kondotier s tváří, v níž se krutost a lest sváří; v svic těch září
kyn to vážný, káravý. Zvučná rána do cymbálu! Již do sálu sbor třiceti junů vpad’.
Každý athlet holobradý, jak bůh révy, Bacchus mladý, stojí tady v plném rozpuku svých vnad.
Nyní flétny povzdech nyvý, tklivý, snivý... třicet dívek jde jim v sled, plných ňader, útlých boků,
plamen divé vášně v oku, v kroku, skoku s mladíky se daly v let. Mezi svíce na podlaze
v rovnováze svítí klubko nahých těl, tu se splítá, tam se kmitá, v dálku lítá a se chytá,
honba hbitá! líček nach a ňader běl! Tu se dvojí, tam se pojí v divém roji
družce druh se vyhýbá, tu se sklání v usmívání, dvoří se a v proplítání znenadání
družku druh tam zulíbá. Jeden vír do údů nahých, zraků vlahých, touhy, vzdoru, vášně směs.
Cymbál jásá, flétna kvílí, tanec řadami svic pílí, výská, šílí... Satanský to věru ples!
Jedna směs teď kouzla plná! Ňader vlna, boků ovál, údů spleť... K synu otec v cinků třesku
s okem zhaslým v mrtvém blesku v divém stesku šeptá, hledě v tuto změť: „Kam jen kolem oko šinu,
milý synu, kostlivců zřím tanec jen; ne, to nejsou hoši, děvy, příšerné zřím hrobů zjevy
a duch neví, co je skutečnost, co sen! Rci mi, zda to vidíš taky?“ Zmdlené zraky
líně ku tanci syn zved’: „Ano, ňader nad poupaty vidím lebky jen a hnáty, vášně vzňatý
jimž blesk v důlky oční sed’. Oběti mé a též tvoje jsou ty roje tančících zde nahých těl;
předchůdců tvých dumná řada v hrobů děs a stíny vzpřádá těla mladá, jak ty – zřím jen hnátů běl.
Za každým se párem křiví Smrt a civí, otče, oba známe ji; za páry se všade šine,
kde se tělo k tělu vine, a nám kyne v nahých vnad těch peřeji. Však juž nestrpím to déle!“
Skočil směle, kopnul v řadu voskovic. Křik a zmatek! Záře žhavá, požár, orel rudý, vstává,
křídly mává v klubko nahých tanečnic. Všecko prchá... trouby ječí... V divé křeči
nahá těla, v ohni sál... Vladař, zmatek co kol hřímal, jilec meče svého třímal, jak by dřímal,
do vousů se tiše smál.
Cookies on Poetry Cove