Zpit darem Baccha, ovit břečťanem,
za milenku vzal thyrsus plný zvonků
a rej s ním začal, taje do úponků
od chmele tvář, jež blahým žhnula snem.
Tak čile křepčil do večera sklonku
a tlapou kozonoha tepal zem,
zjev nymfy prchající v zraku svém,
jak vážky tančící na lilje stonku.
Byl kosmatý a v tváři naduřelý,
však nevěděl sám, gracie co splývá
v liniích boků, v boltců ostrých uší;
sám nevěděl, že kráse hymnu zpívá
on, netvor, hmotou opojený celý,
tím spokojen, že nesmrtnou ji tuší.