Ze starého měchu –
silně kozlem pách –
napil se jen v spěchu
starý faunský brach
a již v skoku,
zážeh v oku,
zvířil cesty prach.
Ký běs spal v tom víně,
že mu do žil vjel
jemu, který líně
letním hvozdem šel,
šerem slídil,
jen se pídil,
by se dobře měl.
Nejlépe teď má se,
jak si mohl přát,
v rozježeném vlase
břečťan, v nohou chvat;
takto počal
přes luh, močál
chutě tancovat.
Zaplála v něm radost.
Svět je krásný tak!
Oživla v něm mladost,
že mu vzplanul zrak,
v hrudi mužnost,
v lýtku pružnost,
lehký byl jak pták.
Zpit a rozveselen
výsknul slunci v tvář,
starý Bakch v něm vtělen,
hvozdů samotář;
vzhoup se skokem,
mrštil bokem,
v očích jas a zář!
Skok a k nebi výše
natáh svoji dlaň,
vstříc hvozd jemu dýše,
v mlází tichá laň
jako pěna
udivena
z houštiny zří naň.
Jak on tančí, křepčí,
výská, jásaje,
nymf klín není hebčí
u vln okraje
než to kvítí,
jímž – on cítí –
půda tkána je.
Evoe! zní z lesů,
Evoe! zní z vod,
Evoe! svět v plesu
rozkoše jest svod;
tou ať třese
zvěř se v lese
i ten lidský rod!