V tu noc, kdy padnouti měl Jerusalem
do rukou pohanů, tu děsným žalem
se stáhlo srdce Boha. V mračen lůně
dva andělé, již zoru zažhnout spěli,
hlas veliký a smutný uslyšeli:
„Co dělá ve svém smutku na svém trůně
syn člověka, který je vladař světa,
když jeho naděj’ v troskách, mrtva, kleta,
když jeho slávy dědic s bledou tváří
na márách leží?“ – Zhasne vše, co září
a černým rouchem ověší své síně.
Tma rázem vstala v nebes prohlubině,
se sluncem hvězdy zhasly, měsíc zblednul.
A znova z mračen se hlas velký zvednul:
„Co dále dělá?“ – Vše proň ceny ztrácí,
co bylo rozkoší mu, pýchou, zkácí
a zdeptá v hoři svém. Než slova jejich
strh’ prostor v chřtán svůj, vichru na peřejích
se vesmír vzbouřil, zem se třásla celá,
druž světců, duchů se jak třtiny chvěla
a zmizela v hloub jako sněžné pýří.
Dál strašný hlas zněl v úhly světa čtyři:
„Co potom dělá?“ Andělé, již vzduchem
se nesli, děli: Mlčí, v smutku hluchém
zří bez účasti k obloze i zemi.
A od té doby Bůh je v nebi němý.