Tak život zabouřil kolem nás,
co z něho si nesem? Zlomený klas,
šedivý vlas a nahrblý vaz.
Však probírej dary jeho zpět,
v čas, kdy Ti bylo třicet let –
jak jinak zářil též i květ!
Ó moci tenkrát svými tak být,
jak by to přál si vzbouřený cit,
ó moci pak provždy sobě jen žít.
Teď všecko tříšť... nic nemáme,
jen slabé reflexy chytáme
po střepech štěstí... však neklame
Tvůj pohled vlídný, ó, ať se co chce stalo,
i rozbité to štěstí za to stálo.