Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu
zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.
Ji dvakrát cítíme po době štěstí
a ptáme se: Zda možná to vše snésti?
A ptáme se: Lze uvěřiti zase,
až vrátí se nám blaho v plném jase?
Je zříme ve všem, v plání růže rudé,
co ono kvítkem sedmikrásy bude,
též rudé, ale na okrajích pouze,
jak zrudlé oko pláčem v marné touze.
A možná dost, že nebude ni toho.
Snad na osudu chtěli jsme tak mnoho!