Tak často v noci sám
divně si připadám
v středu svých milých knih
tak odloučen a tich,
jak z troskotání bych
po bouři mořské kdes
byl na skal vržen tes
tak sám, tak sám!
Kdes v hloubi život vře,
kdos rodí se, kdos mře,
jdou hvězdy nade mnou
svou drahou tajemnou
a já tu, noci host,
zřím v lidstva minulost
jak v moře, v němž se tře
vše u divoké hře,
se potýká a vře
dnes pravda, zítra klam
a hesla tu i tam,
a já tu nade vším
v doutníku halen dým
sním,
tak sám, tak sám!
I já chtěl něčím být,
v svět jít a s ním se bít, –
teď, v mrtvých ňadrech klid,
jsem rád, když mohu snít.
Slyš, ruch! – Kdos jakby dech’,
napínám v dálku slech,
to řeky dole spěch
se tříští o vorech.
A ticho – nyní zas
týž povzdech a týž hlas.
Má žena vedle spí,
mé dítě vedle ní;
ta rozvitý je květ,
to spící – to můj svět,
to krčky jsou mých hnizd
a by měli co jíst,
já sním a přemítám
zde okem v oku tmám –
tak sám, tak sám!
A prchne mnohý rok,
čas tigr dá se v skok.
Já budu pod zemí
s touhami se všemi;
vše bude stejné zas:
luh plný sedmikrás,
v zem zrno, pozděj klas,
týž v bezu ptačí hlas,
týž v zralých třešních kvas,
a v stálém letu čas,
jen v hrobě, snouben tmám,
já budu sám,
tak sám, tak sám!
Sám!