Noc byla tichá – ku povzletu
jsem pokynul svým myšlenkám,
a nad krajinou dřímající
jsem s lunou stanul sám a sám.
I řeka šum svůj utajila,
i mlýnská kola spoutal sen,
jen hvězdný svit se hájem loudil
a tiše kanul na lupen.
Ve mlze jemné obzor splýval,
tu luny jas – tam stromů stín,
tu pln stříbrných růží planul,
tam z dálky tměl se vody klín.
A srdce mé tak tiché bylo,
a celý život byl mu snem,
jak dotekla by hvězda každá
se jeho strun svým paprskem.
Tu náhle v němé utišení
pad’ plným proudem větrů dech,
a listí v háji – jedna píseň
a vlny v řece – jeden spěch.
Na mlýnská kola voda vběhla
jak duše v náruč myšlenkám –
ó jak jsem v tomto ruchu žití
se teprv cítil sám a sám!