Tak po jedenácti letech
jsem viděl Tebe dnes znova,
a vyslovit, vyjádřit vděk Tvůj,
jak tenkrát, zas nemám slova.
Ta hloubka něžnosti Tvojí,
jež ztajena v pleti spí bílé,
tak zpila zas duši moji
v té první mladistvé síle!
Říct, že jsi krásná dnes byla,
je málo. Bylas tak svěží
jak ten cit, jedenáct roků
jenž pro Tě v srdci mém leží.
Já cítil západu něhu,
jak zas to duši mou raní...
Ty věčné lilje Tvých sněhů!
Ta bolest – odříkání!