Tak jemně složit hnědou svou hlavu
na prsa přítele v tiché sny,
kdo jako Vy dovede? Naděje, slávu
z odletu vracíte do Vesny!
Již prchá nám život. Dal mi tak málo,
to největší zbude nám kořistí,
že citů spřežení divé nás hnalo,
se najít – nechť v jeseni bez lisí!
Tak zlé to není, trochu ho zbylo,
na nezbytně mrtvý list fíkový...
A kdyby ani to nestačilo,
kdo hrděj’ by snes’ to jako Vy?