Tak hluboko jsem tedy pad’?
se často ptám na dně své propasti,
kol vyje vlk, ten sluje Hlad
a nikde účasti.
Tu nad sebou slýchám neznámý hlas:
Co hluboko, co vysoko zveš?
Ať mračí se Bůh, ať chechtá se Ďas,
ve všem jen sebe nalezneš!
Co hluboko, co vysoko jen?
Svět řekne pád a byl to vzlet,
jen když byl visionů pln sen,
když mohl’s milovat a pět.
A hlasu tomu rozumím.
Ó, plujte oblaky, vysoko!
splynete stejně v šero a dým –
jak rád jsem, že jsem tak hluboko!