Noc. – Doubravou jdu tmavou,
do víru krahuji
se krouží nad mou hlavou
a blíže sletují.
Slyš! táhnou v teplém vzduchu
jak řady nočních duchů
a tiše veslují.
A sotva mého ucha
let jejich dotkne se,
juž tajná, teskná tucha
se šíří po lese;
tu haluz v zamyšlení
a tam zas křoví v snění
tajemně pohne se.
Kdes bludička plá chvílí
jak mroucí naděje
a kde kmen doutná shnilý,
tam zem se zachvěje;
strom něco šeptá druhu
a mezi trávou v luhu
jak potu krůpěje!
Co příroda as tuší,
že trne stráň i dol?
Co spánek její ruší? –
Já mlčky zírám kol,
a cítím v duše hloubi,
jak s mojím bolem snoubí
se její velký bol!...