Co šeptá tobě ten hoch křídlatý?
On usmívá se šibalsky, však v tvojí
se tváři stíny pochybností rojí,
ty vidíš mladosti sny rozváty.
A rozdupány květy s poupaty
jak stržen závoj ve zoufalém boji,
jak stržen pás, za tebou život stojí
se všemi spády, víry, tenaty.
Ó dívko, že tak vykupujem draho
za málo slastí, o lásce co víme,
zda není lepší zůstat děckem na vždy?
Jít světem klidně, sšlapat, co zvem blaho?
Ne, praví zrak tvůj, děs mne při tom jíme,
žít ve vědomí stálé samovraždy.