Jsou duše takové. Po zmaru chvátá
jich celá bytost, kde co vidí klíčit,
plát, zářit, v zárodku se musí zničit,
vše zdeptat musí zlověstná jich pata.
Štván takto, lačný Herostrates chvátá
v chrám Diany – zřel příliš krásný tyčit
se do hvězd, nedovedl úžas líčit,
však pochodeň zaň promluvila vzňatá.
Snad bylo mu samému v posled líto,
co učinil v své ctižádosti slepé –
leč skutku hlavní pero bylo skryto.
Pod římsou neušetřil hnízdo ptence,
vše sžehl, co tu plálo velkolepé...
On? – Nikoli! – Jen zloba impotence...