Taj lásky v duši hluboko se skrývá
a věř, to nemá ani zapotřebí,
by dál jej nesl jazyk. Stačí sobě.
Čím hlubší láska bývá, méně mluví.
Dva znal jsem, vedle sebe leta žili
a celé drama bylo mezi nimi,
nic nikdo neznal. Ona služkou domu,
on pánův sluha byl. Před lety v mládí
v dvůr dostali se stejně, láskou vzpláli,
však za sebe se dostat nemohli
pro různé překážky již, jak to bývá.
Tož spokojili se a klidně žili
jen vedle sebe, když nemohli spolu.
A prchal čas a oba sestárli
a zřeli domu zlé i dobré časy
a pády porodů i úmrtí
a vedle sebe šli, ač nešli spolu,
a nikdo nevěděl, že ti dva lidé
se milují – ne tak jak soudí svět,
leč je-li milovati s někým žíti
ve dobru, zlu i všechněch změnách losu
a přát mu z duše dobro jen a z jeho
pít dobra sílu, těchu navzájem.
Ba, jakby chtěli úzkostlivě, plaše
vše stopy zamést k velikému štěstí,
jež blažilo je tiše nepoznané,
před lidmi stále na se nevražili,
ba v stálých sporech žili na oko
dva podivíni, bručálové staří,
dva mrzouti – však stý díl jejich ohně
a něžnosti a vžití v sebe plně
bych mnohým modním lidem z duše přál.
Ten taj šel s nimi v hrob – a byli šťastni.