Ta posud chyběla mé písni radost čistá,
ta síla bezedná a jistá,
že, co chci, mohu vždy a že mám vždy, co jsem,
že nedostanu víc, než dát mi může zem.
Co zde mi nekyne, jest ztraceno mi navždy,
to ztvrdí mučeník mi každý,
byl každý oklamán, když víry své břeh stih’,
neb co měl po mukách a všech svých nadějích?
Když radost zde již mám, zda lepší čekat mohu?
Ne, nechci věřitel být ani Bohu,
mně stačí radosti, jež dává země ta,
a stačí za všecko, jen jsem-li poeta!