Pan pravil k nymfě: „Musím tebe líbat,
k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbat,
tvou duši vypit jedním palným dechem
jak Helios déšť rosy, jež plá mechem
a v narcissu se v krůpěj zlata mění.
Chci tebe, prahnu po tvém políbení,
po dechu tvém, jenž voní thymianem,
nad kterým z Hybly včela bzučí, ránem
když v modré páře Gaia odpočívá.
Mou není vinou, že jsi hebká, snivá,
že na tvých ústech ambrosie svítí,
již vypit chci. Já musím tebe míti!“
Jej vyslechla a přece v běh se dala,
leč u řeky, nad níž se tměla skála,
dál nemohla a klesla v chladnou trávu;
jí srdce tlouklo, zvedla krásnou hlavu
a ku Venuši volala, všech matce:
,Jak žila jsem, dej umříti mi sladce,
jen Satyra mne nevydávej zlobě!‘
Pan byl juž u ní, chtěl ji strhnout k sobě,
však couvnul náhle – před ním strom, hle, v zemi
kmen vrby, plaše třásl haluzemi
a větrem šustil, jak by smál se jemu.
Pan zaplál hněvem, skočil k řeky lemu,
prut uříz’ ze stromu a na píšťalu
jej rychle mění jeho prsty umné,
a brzy v ticho podvečerní dumné
zní tóny plesu, který splývá v žalu:
„Já zvítězil přec – vidíš, juž tě líbám,
k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbám,
tvou duši jedním dechem ret můj pije!“
Tak Syrinx flétnou nesmrtelná žije.