V době mládí s druhy veselými
číš jsem prázdnil, růže ve vlasech,
mnohá pravda frašnými co rýmy
v masce fauna skryta v sladký spěch
zvlnila má ňadra a v tom jimi
nadšení žár šleh’.
Pozděj v jizbě svojí nad knih stohy
ustaranou ukláněl jsem tvář,
hledal jinde pravdu, nové bohy,
opuštěný světem samotář.
Býku lže jsem odvážně sáh’ v rohy,
vrh’ mu v oči přesvědčení zář.
Nyní tich i bez knih o samotě
vyhaslý zrak upírám již v zem,
po radosti, práci, po životě
stíny táhnou, znám je, tiše sem.
Co nebylo v myšlénce ni hmotě,
vyrůstá mi snem.
To je pravé symposium duchů,
můj k nim sedá jako plachý host,
ne víc cizinec, v jich tichém ruchu
stejně s příštím vítá minulost,
a co nyní splývá k mému uchu,
věř mi, toho pro věčnost je dost!