Jak z mraků měsíc já z propasti temna
se nořím a se směju slunci vstříc,
má duše stoupá z květů, vůně jemná,
a z lesů šumu, řvaní lvic.
Jak titán tryskám z jícnu hor a z temna
a hvězdám házím rubíny své vstříc,
v prs přírody má síla šlehá jemná,
zrá hrozen, plane křídlo mšic.
Mé peřeje se valí mořem z temna,
jak padaly by s boha sněžných kštic,
má v blescích hoří plocha přetajemná,
on zhlíží tam svou líc.
Já vztáhnu křídlo, houknu hromem z temna,
se valím, ether, v dráhy vlasatic,
dnes vichřice a zítra píseň jemná
se přes violy vznášejíc.
Vy vladaři! Jak vy já povstal z temna,
cos z vaší síly plá mi v zrak a líc,
jen slza má dí, bohu výtka jemná:
Nic z ničeho jdu v nic!