Od točen síly vzruch a svěžest nesu,
je v zmalátnělé žíly země vlívám.
Svým dechem sáhnu v harfu starých lesů
a zvěsti jara vítězící zpívám.
Jak memento tvou okenicí třesu
a spárem kančím v země klín se vrývám.
Žhnu jihu polibky, ve vášně plesu
žár slunce vlíbám zimou skřehlým nivám.
Jsme vzdušní oři, již kopyty tepem
leb země, která se jak děcko chvěje
v hře naší, v tanci zoufalém a slepém.
Ó velké hlasy! V moře beznaděje
vás vítám stejně ze všech úhlů světa:
Cos vždycky ve vás klíčí, zrá i vzkvétá!