Cynthie, své čílko nevěsty pozvédáš z mraků stříbro házejíc na střechy, stromy, stráně, na cesty, na náměstí a pustých do ulic.
Rci, komu jas tvůj kouzelný se lije? Svět celý dříme noci na klíně, spí dláto, štětec, struna poesie, rci, komu svítíš, cudná bohyně?
Spí všecko, dítě matky u prsu, spí leknín v tůni, růže na trsu, spí myšlénka ve hlavě tvůrčí tajně a jenom tvůj svit kouzelně a bájně
se rozlívá v tom prázdnu bez hrází, nad kterým srp tvůj snivě vychází. Tvůj smavý svit jak čarovně se klade na dřímající dívky ňadro mladé,
zda život lásky pučící v něm tuší? Či, luno, ty jsi tmavé noci duší, tak smavou, snivou, plnou snů a světla, jež, svět kdy dříme, noci z klínu slétla
a hledá sobě sourodé kol družky? Tu stříbrným se prstem dotýká čel dítek a tam skráně básníka, a nemohouc jí najít, na podušky
své slzy klade, perlí zářné stužky? Ó kněžno, pověz, komu svítíš, komu? Nač stříbrem obléváš štít černých domů? Nač do věže se vkrádáš okýnka?
Nač na poupata ťukáš zlehýnka? Svět ztratil duši – přeludů víc není, svět dlouhé je a mrtvé, pusté snění, jdi, zavři rychle stříbrný svůj zrak
a ráda buď, když zhltí tebe mrak! Však silnějším jen vzplála světlem luna a její paprsk chvěl se jako struna, a jeho cudný, etherický běl
jak tichá hudba toto ke mně děl: „Ó nech mne, mám též upomínky svoje, proč chceš mi bránit, by v nich svit můj žil? Nechť prázdný svět a hluchý, bez úkoje,
byl krásný jednou, dokud znal svůj cíl! Já honila svou září Najad sbory, jich zrazovala faunům úkryty, a naslouchala, jak zlekané hory
pod kentaurů se třásly kopyty! Já Elfům hedvábné jsem sítě předla a Pukům houpačky jsem strojila, do hradu branky bludné pěvce vedla,
vždy zhasla v čas, a září hojila všech milujících srdce raněná, jich vzdechů stříbrná jsouc ozvěna. Ó sladké časy, ještě v rokoko
kdy lidé byli vážní na oko, však potají ku lásky sladkým hrám tím častěji šeřil stříbrný můj plam, při maškarádách k bujarému tanci,
při serenadách svůdné ke romanci. Teď svět je žalář – lidé v něm jsou psanci. A v prázdno svítí jen můj čistý květ, a pouze kocour ježe černý hřbet
se plazí jako hříšné svědomí a s okapů se houpne na stromy; neb stráže kroky temně zvučící, neb lampář chvátající ulicí,
a ticho, ticho, – jako hřbitov svět. Já svědkem byla čarovnějších dnů, a proto zář má plná je tak snů, a proto nech mne pláti, vždyť tvá píseň
je zcela jak ten kouzelný můj svit, jenž láme se tak tiše o štít domů... Svět kolem tebe dál svou honí tíseň, chce každý pouze užívat a žít,
a víš sám, v posled komu zpíváš, komu? Jak luna z noci, z duše píseň skane a neptá se, kdo v srdce zavře ji, zda anděl míru nad hroby s ní stane,
či u života hlučných veřejí. Jeť luna jako píseň v lidské žití, ta musí plát a píseň musí zníti.
Cookies on Poetry Cove