Kdes v staré galerii malbou ke zdi
stál obraz, jistě dlouho, v pavučinu
rám jeho zahalen – stál hodně v stínu.
Z těch touristů, co v letě světem jezdí,
si jeho nikdo nevšim’, každý v kvapu
síň proběhnul, po slavných mistrech těkal,
houf esthetických šel kol darmošlapů,
a obraz čekal, čekal.
Až jednou přišel kdos, zda hoch či děvče,
to jedno, – obraz nazved’, plakal nad ním,
pak opřel zas jej malbou k dveřím zadním
a odešel. Ó malíři, ó pěvče,
snad sto let bude stát, snad zcela setlí,
než vypláče se nad ním duše dětská!
Však v chvilce oné, věř, byl paprsk světlý
a nesmrtelnost všecka!