SYLVESTROVSKÁ.

Dvanáct hučí s věží všech, sám tu sedím při konvici, vichr sténá v komínech, vichr třese okenicí.

Dvanáct hučí s věží všech, v sněhu vírné metelici... Bravo! páni pekelníci v mozku mém i na mých zdech!

Frašná chaso, znám vás, znám! Ohon tu, tam spáry, nohy, fantastických zvěstí krám, dračí křídlo, koňské nohy!

Frašná chaso, znám vás, znám, z mých snů vyletěl tak mnohý, přeludů a bájí stohy, samá lež jste, samý klam!

Ty mi v pohár přilíváš? Nadšení jsi k písni? – Vari! Dívčí lýtko odkrýváš? K tomu faun jsi příliš starý!

Ty mi v pohár přilíváš? Z punče v mozek ženeš páry, fantasie, lari fáry! a co ty mi zazpíváš?

V tuto noc ach, kolikrát po mých stěnách tak jste hrály, lákaly mne do tenat, pokud růže mládí plály.

V tuto noc, ach kolikrát u mé postele jste stáli, zvěstí dívčích vnad se smáli, zpovědník ten, onen kat.

Tři sta šedesát a pět dnů měl celý rok ten dlouhý, času dost, bys k hvězdám vzlet křídlem nadšení a touhy.

Tři sta šedesát a pět! Co tu času, v žití strouhy v bláto padnout, člověk pouhý – Jaks jich užil? Pověz hned!

Zahrabaný v knihách škvor, po myšlenek mléčné dráze honils každý meteor, s nikým nejsa v rovnováze.

Zahrabaný v knihách škvor, hvězdná peruť – samé saze, třpytné slovo – jedna frase, směšná pýcha tvá i vzdor!

Zašilhal jsi časem jen, v proudu, jenž se stále mění, po tom, co zvem žití sen, kde se číš i ňadro pění.

Zašilhal jsi časem jen, pils jen z dum svých opojení, pak v svor vpřáhnut práce denní štěku naslouchal jsi fen.

Nejen fen, i buldoků, za patou již tvojí kvačí, pomluvou, lží, v úskoku letu tvému nepostačí.

Nejen fen, i buldoků, chase netopýří, dračí, jež v tvé krvi péro smáčí v bestialním útoku.

Štěkají? – To úkol jich, jak tvůj práce, snaha, žití! Homerský kde tvůj byl smích v jejich řev a v jejich vytí?

Štěkají! – To úkol jich. Tys měl milovat a píti – Co dnes můžeš z všeho žíti? Vrásek víc a vlasů sníh.

Naučení z toho vem, jež pěl starý Horác kdysi, vše je zdáním, vše je snem, svého žití středem ty jsi!

Naučení z toho vem, a nech sovy, psy a krysy. Dál za božství pátrej rysy, urvat krásy hvězdný lem!

To je všecko – a pak žít jako člověk plný, celý, sít jsi uměl, uměj žít, za motýly pusť své včely!

To je všecko – a pak žít, nechť se sebe více ztměli dnové tvojí, osamělý když jsi, verše psát a pít.

Checht mou jizbou, hon a spěch, vichr třese okenicí, číš se chví mi na ústech. Máte pravdu, pekelníci!

Checht mou jizbou, hon a spěch... Kráse, lásce vítězící přípitek můj s klidnou lící – Dvanáct hučí s věží všech!