Jděte, vy žebráci lásky mé,
vám nikdo neuvěří víc,
a ta, pro kterou psány jste,
odvrátí od vás bledou líc.
Ach, co jsem vás již vypravil
před její drahý obličej
a marná byla vaše pouť,
váš nápěv i váš zvuk a rej.
Nu tedy, já vás necítil,
jste básnickými pouze sny,
kterými plním ze zvyku
své prázdné noci, pusté dny.
Ach, kolikrát jsem řekl již:
„Vy žebráci, již ztichněte!”
A nadarmo přes rtů mých práh
se žebráci zas derete!
Jak bída neodbytná jste,
jež denně žebrá u dveří,
vás paní pustí, vyslyší –
snad usměje se – nevěří!
A nedáno vám ztichnouti,
až jen má smrt vás zaškrtí;
nuž jděte, soucit žebrejte
až do smrti, až do smrti!