SVOJANOVSKÝ KŘIŽÁČEK (VIII.)

I v sny lidské zaletět můž píseň, jako slunce starých všecko vidí: tak v sen pana Bořka nahlédnula a teď poví, co se jemu zdálo

po té hrozné noci, kdy byl v mdlobě nalezen na břehu moře v písku, roztahuje v pláči obě ruce v dálku sinou, koráb kde se ztratil,

unášeje kořist Kislar agy k břehům Asijským. Jen věrný Szimko vytrval s ním, byl mu v noci stráží, a když dnít se začlo, sebral lidi,

kteří vložili jej na nosítka, do hospice u svatého Jana, pro cizí jenž poutníky byl vztyčen, přenesli jej. Vlídný patriarcha

rád mu poskyt přístřeší a lože, věrný Szimko pro lékaře chvátal. On však snil a toto se mu zdálo: Velká dlouhá pláň se táhla v dálku

nedozírnou, on tou kráčel plání, znaven chůzí byl již, zdálo se mu, že tak bloudí nejmíň tisíc roků, Jeníčka že svého všady hledá

pořád marně... pláň se dále táhla v sypkém písku žhavá, nedozírná... Myslil ve snu: nedojdu již konce, beztoho již ztraceno je všecko,

buď mé dítě kdesi mrtvo leží, kořist vlků, šakalů a hyen, zavřeno buď kdesi na Východě, mrzké služby koná násilníkům,

pro mne jistě ztraceno je provždy. K čemu tak jsem dlouhou podnik cestu? Doma strachy a v úzkosti chví se paní Háta a schne otec plebán,

vyhlížejí denně v boží jitro. Nechte toho, obě dobré duše, jděte raději se pomodliti nejen za Jeníčka, také za mne,

jenž tu šlapu sypký, horký písek, umdlévaje, skoro k zemi padám... abych vbrzku kořistí též stal se divé zvěře. Bůh mi nepomohl,

ni ten svatý kříž, jejž hrdě nesu na prsou i plášti! A má pravdu věčný soudce tamo nad oblaky, že mnou pohrd v bezmezné své lásce,

nebo z čistého já nevzal srdce jeho kříž a nevydal se na pouť, nýbrž ze sobectví, abych synka spíše najít moh, kryt znakem jeho.

Nuže, nutno tiše trest svůj nésti, šlapat písek horoucí a sypký, v dálku tratící se jak to moře, po kterém mně ujel Kislar aga

se sladkým mým hochem. Inu, děj se vůle boží! Jeho sen se změnil: V bitvy vřavě viděl sebe náhle, tisíc Turků valilo se k němu,

doráželi křivou šavlí, řvouce Allah! naň – on sám byl v této vřavě v bílém plášti se svým rudým křížem. Nadlidskou vtom cítil v pažích sílu,

oštěp nasadil a v dav se vrhnul, kácel, bodal psy ty nevěřící, napichoval jak na rožeň krysy... Začli scvrkati se, někam mizet,

v tisíc pitvor se mu proměnili, šklebících se, titěrných až běda, potom v bubliny, v prach, do tmy prchli... Náhle sám stál na vysoké skále

nad tou plání, kudy kráčel dříve, však zjev jakýs bílý skloněn nad ním rukou svou mu ukazoval v dálku, pro jas nemohl mu patřit v tváře,

ale cítil božství, jak stál při něm. A z té mhavé nedozírné dálky sem se valil celý zástup dětí v bílých šatech, věnce z rudých růží

na prstencích vlásků kadeřavých jen se třásly, v rukou nesli palmy, v tvářích radost, úkoj, vyplnění všech snů dětských, a ten valný průvod

víc a víc se blížil k této skále, na které on stál s tím světlým stínem. Prostorem vtom stříbrem zněl hlas tklivý: „Maličkých vy nechte přijít ke mně,

nebo jejich království mé bude!“ A stín světlý roztahoval páže a se skláněl s usmíváním k dětem, které z čisté lásky, s vírou v srdci,

ať se jak chce moudrý tomu směje, toužily hrob Kristův osvobodit posvátný a vejít v Jerusalem. Děti splývaly v tom bílém stínu,

jako bílé růže tratily se, jako vločky křišťalného sněhu, jako bílých andělíčků davy, jak je vídá prorok v snech svých věštích.

A tu náhle poznal, jasně viděl Jeníka v těch bílých dětí středu, s druhými on blížil se v to světlo a jak jiné objalo ho světlo,

až v něm zmizel. Velké „alleluja!“ zadunělo shůry, pocit blaha projel spícím, procit s hlasným vzdechem. Otevřel zrak – kol jej nechal těkat,

nikde moře, nikde písek břehu, pouze bílé stěny hospitálu sem tam kropenkou a křížem prostým ozdobené, na loži on ležel

čistě bílém, ve výklenku okna Szimko stál se starým patriarchou. Tiše hovořili, zbystřil sluch svůj, patriarchy zaslech tato slova:

„Zlo i dobro, věřte, milý pane, protiváhu drží sobě stále v celém světě podle vůle boží. Jestli pohan tropí zlo či křesťan,

ono zlem zůstává proto stejně, dlužno bojovat s ním proto stejně vlastní jeho protivou, tož dobrem. To má zásada, a když jsem viděl,

že zde poturčenci, Turků horší, děti kupují a do otroctví v Asii že obchod s nimi vedou, vzniklo ve mně pevné předsevzetí,

děti od nich kupovati zpátky a je vracet, uloupené dobru, dobru jedinému, jímž jest Kristus. A když zřel jsem, málo tomu roků,

celé spousty dětí sem se hnáti, v dětské důvěře ta ubožátka chtěla vyplout na daleké moře za tím hrobem Krista, moudrým slovem

zachránil jsem sta jich a sta jiná od zlých zpět jsem získal překupníků, proti zlu tak bojoval jsem s dobrem. Včera ještě jakýs Kislar aga,

velký taškář, v Brundusiu známý, prodal dětí mi as devadesát, ovšem musil jsem je přeplatiti o to dvojnásobně, zač on koupil.

Možná dost, že hoch jest mezi nimi, ať si otec, jak jen probudí se z mrákoty své, vyhledá sám synka. Rád mu vydám jej a bez haléře,

leda jestli chtěl by z dobré vůle přispět dárkem na mé dílo dobra. Však spí posud, necháme jej spáti, neb vždy spánek nejlepší jest lékař.“

– „Myslím, že by, otče, lépe bylo, co se odvážím vám navrhnouti. Přítel peníz křestný přechovává na svém srdci, nechte kolovati

tento peníz mezi dětmi v tichu, však on Jeník, je-li mezi nimi, hned jej pozná a sám přihlásí se.“ – „Výborná to rada, pane, věru,“

nábožný děl na to patriarcha, „Nuže, jděte, přibližte se tiše, sejměte mu hezky opatrně s ňader peníz, jen ho neprobuďte.

Sami potom provedem váš návrh. Pokud spí, je líp tak, k čemu darmo buditi v něm naděj, kdyby, nedej Bůh to, nebyl hošík mezi dětmi!“

Bořkovi jak nyní bylo! Myslil, že mu praskne mozek, pukne srdce, ale pevně sevřel ústa svoje, pevně víčka očí, cítil ruku

přítele, jak odnímá mu peníz, slyšel kroky, jak s ním vzdaluje se, a teď nejtrapnější přišla chvíle čekání, zda mezi dětmi Jeník?

Není-li, pak umřít! – slyšel kroky, slyšel hovor utlumený – nemoh déle vydržeti přetvářku svou, oči otevřel – ó věčný Bože!

před ložem stál Szimko s patriarchou, a ten za ruku ved jeho synka. Výkřiky dva, na srdci měl hocha, teď byl blažen, nyní dospěl cíle!

Nevím věru, k čemu vyličovat moře radostí a moře blaha, které z duší proudilo jimi denně? Nyní rychle na Svojanov, rychle

potěšiti dobrou matku v hoři s otcem plebánem! Jak zaplesaly hradu staré zdi, když vrátili se, každý ví, kdo nosí v zdravé hrudi

lidské srdce. Můžeš zmlknout, písni!