Časně ráno, dřív než zapěl kohout, probudili Vítek se a Petr, nebo dobře, unaveni cestou, po celou noc spali. Ale rytíř
přecházel již velkým krokem jizbu, nedočkavý příchodu jich. Špatně zato on spal, sotva k ránu trochu trhaně a nepokojně zdřím si.
Velká starost tížila ho v duši, v které ustavičně plány tvořil, nové vždy a zavrhoval staré o postupu další svojí cesty
za Jeníkem, synáčkem svým drahým. Nyní teprv, maje v ruce svojí peníz křestný, nechtěl ustoupiti od myšlenky svojí provedení,
najít hocha za pomoci boží. Ba ten peníz zárukou mu zdál se úspěchu být. Krátce posnídáno, přičemž Bořek řekl plebánovi
vše, co v noci zvěděl od krčmáře. „Podle toho,“ děl své řeči v konec, „vše se mění, doufám, že to uzná otec Petr při moudrosti svojí.
Prosím jej, by s Vítkem na Svojanov hned se vrátil, jednak paní Hátu sdělením mým může potěšiti, že mám za Jeníkem jistou stopu,
nebo nyní jediné mi zbývá, stihnout potulného toho muže, od Jeníka jenž má tento peníz; jednak – řeknu pravdu otevřeně –“
pravil, k Petrovi se obraceje, „nač máš, otče, truditi se cestou v stáří svém, při chatrném svém zdraví? Lépe budeš k ruce paní Hátě
pomocí i vlídné těchy slovem. Vrať se s Vítem; budu cítiti se volnějším, dle potřeby spíš zrychlím koně cval, jsem v plné, mužné síle,
netřeba mi pomoci jest cizí, všady provlíknu se s vůlí boží.“ Mlčky plebán na peníz se díval, jejž mu podal rytíř. Poznával jej,
v nitru svém též uznal důvod páně, odpor klást se ani neodvážil, a tak krátce všecko ujednáno. Vítek s Petrem na zpáteční cestu
vydali se, pohnut objal rytíř plebána i Vítovi stisk ruku, nebo bůh ví, kdy se uzří opět, jak se uzří. – Vše jest v ruce boží.
A na práhu krčmy rytíř stoje, v dálku ještě přílbou svou jim kynul, pozdravy své ještě opakoval paní Hátě... Znikli v hloubi lesa
a tu Bořek platě krčmářovi, ještě jednou jal se vyptávati po tom muži, s Jeníkem jenž přišel, zdali by si nemoh připomenout,
podle čeho jen by moh jej poznat, zdali něco zvláštního snad v tváři, něco nápadného na svém šatu neměl, v pohybech svých nebo chůzi.
Zaslechla to žena krčmářova, která ještě všecka rozcuchána, vstoupla v jizbu, vstala z lůžka právě. „Což ten hloupý něco pamatuje?“
místo muže začla hovořiti. „Což jsi zapomněl, či nevšim sobě, že byl jednooký? Že přes oko černý obvazek měl přidělaný,
který nesundal si ani v noci? A ten jeho nos – můj věčný Bože! – sto let živa, viděti jej budu, vráz bych poznala jej za půl věku
podle nosu, žádný orel nemá háku většího a pak to oko, co mu zbylo, – taký zvláštní pohled, jak by v středu jeho pavouk seděl,
jen se pokřižovat a jít dále.“ „A což oblek,“ vyptával se rytíř, „ovšem ten se snadno změnit může, ale přece, ký byl oblek jeho?
Vzpomeňte si.“ „Jako by stál v okně, tak jej vidím, urozený pane! Špičatý měl pomaštěný klobouk s dlouhým, rudým perem, všecko druhé
černé na něm, kabátec i vesta, spodky rovněž, boty shrnovačky, a jak pil, když ruku zvedl s číší, na pravé své ruce neměl malík,
měl jen krátký pahýl místo prstu. Ale vše to neviděl ten hlupák,“ ve smíchu se obrátila k muži, v rozpacích jenž vedle přešlapoval.
„Inu,“ koktal, „ty zas vidíš všecko, proč bys byla ženou, ochechule, já měl s hosty práci – táhni po svých!“ „Proto hádati se nebudete!“
pravil rytíř, zkonejšit je chtěje, potom hojně ženu podaroval za vše zprávy, jež mu vzácny byly. Jistě nyní pozná muže toho,
jakmile jej někde v světě stihne, mezi tisíci by chtěl jej poznat. A již na svého se vyšvih koně a spěl dále. Brzy krčma za ním,
a on v cvalu přemýšleti musil, jak se mnoho přes noc změnit může. Ovšem sám byl, však se cítil silným, pevnou víru v Boha měl, v svůj osud,
velkou v srdci lásku k Jeníkovi, nerozbornou vůli vykonati do krajnosti, co kdy umínil si. Zbraň měl dobrou, peněz dosti v míšku,
a tak skoro vesele a volně popoháněl koně černým lesem. Brzy kraj se měnil. Husté hvozdy začly řídnout, ustupovat nazad,
sem tam vesnička se objevila v sadech skrytá, stonulá v nich celá, o samotě potom bílé dvorce v dlouhých pláních úrodných a svěžích.
Tyto, čím dál v jízdě pokračoval, ustoupily řadě dlouhých vinic táhnoucích se vedle jeho cesty. Ba i v města vjížděl, větší, menší,
do rány jak padla mu a všady pilně pátral, do všech vstoupil chrámů, dobře prohléd vše, kde trhy byly, i kde jaký sběh se lidu příval.
Leckde přespal, tady zle, tam dobře, několikrát sáhnout musil k meči, mnohý pobuda když odvážil se cestu jemu zaskočit, prch každý,
dřív než vytáh meč neb oštěp sklonil. Nevěděl sám, kolik dnů již takto stále k jihu řídil svého koně, když tu jednou úžlabinou lesní
zaslech tepot kopyt tvrdou půdu, zvědav asi, kdo to před ním jede, pobod svého oře a tu brzy spatřil, kde byl lesní cesty záhyb,
před ním na koni že jede rytíř. Dohonil jej, když se pozdravili, uvolnili oba trysk svých ořů a již svorně jeli vedle sebe.
Jména řekli si i znaky štítů. Cizí rek byl Polák, proto snadno Bořek rozuměl mu, rád v své duši. Nad Vislou měl statky i hrad rodný,
v erbu jestřába měl s bílou hvězdou v černém poli, Szimko nazýval se. Cestou se vším Bořkovi se svěřil, čím jej stihl závistivý osud.
Mladou ženu ztratil, nad všecko miloval ji, dlouho se jí dvořil, s překážek stem bojoval a posléz, když ji v dům svůj uvést mohl paní,
po krátkém jen štěstí pěti roků zemřela mu i s jediným děckem v strašných bolestech. Sám zůstal v světě, zoufalství jím začlo lomcovati,
černým objevil se jemu život, plavbou bez mety a bez přístavu, zhořklo vše mu a tak odhodlal se zbytek jeho věnovati Bohu,
vypraviti se do Svaté země, kříž kde v těžkém boji o hrob Krista znovu zmítá se, a tak tam jede. V Marsilii má se připojiti
k vojsku křižáckému, jež svou bulou svatý Otec, Inocenc to Třetí, svolal z Uher, Francie i Němec. Uherský král Ondřej má být vůdcem
nové výpravy té; již teď proudem rytířstvo se valí ze všech zemí a se hlásí pod korouhev Krista. V Meraně anebo v Marsilii
setkají se vojska, na svůj plášť tam připne kříž si. Hotov jest svůj život dáti v sázku, beztoho jest ztracen smrtí choti jeho, jejíž obraz
stále vpřed jej žene neúnavně, vyhledati hrob si v Svaté zemi. Dojat všecko vyslechl pan Bořek a již mezi řečí napadlo mu
jeti s Szimkem jako věrný bratr dále vždycky, stále na jih dolů, ano, kdyby celou neměl cestou po Jeníku další stopy najít,
třeba do Svaté se pustit země. Ale posud neřek slova z toho, co mu zatím uzrávalo v srdci. Večer teprv, nejbližší když v krčmě
oba sesedli se ku večeři, při poháru uvolněn mu jazyk, a když připili si vínem oba na bratrství věrné v zlu i dobru,
svěřil se mu se vším, co jej tíží, od krbu co rodného jej hnalo i od boku milé jemu Háty. Vypověděl synka svého osud,
jak jej hledá, kterak málo ještě docílil. Tu zamyslil se Szimko, pevně tiskna podanou mu ruku. V dalším vyprávěl pak rozhovoru,
jak to možno, co se jemu stalo. Mluvil jako v božském vytržení, líčil, kterak může duši schvátit touha, které nelze odolati,
připojit se ke svatému voji, který táhne za Kristovým hrobem. Před zimou jak ptáci slétají se, tak prý ze všech zemí táhnou reci,
zachváceni nenasytnou tužbou, ostnem pobádání plným taje. Mnoho on mu o tom říci může, neb již dlouho stopuje běh věcí,
které v Čechách k němu nedonikly. Jako nákaza je tento zápal, zmocní se i žen, ba ano dětí. Tuhle nedávno prý ve Francii
prý se shluklo hochů třicet tisíc. Vendômský je vedl mladý pasák jménem Štěpán – zázračný hoch byl to. Z Německa jich přišlo dvacet tisíc,
s mladším hochem v čele, s Mikulášem; ku Brindisi táhli, zakotviti zde se chtěli, ale biskup města v ornátě svém zastoupil jim cestu,
otcovským k nim vlídně mluvil slovem, k pláči dojal je, na slovo jeho že se ihned obrátili domů. Ale co jich zahynulo cestou
hochů, děvčat, ubožáčků malých! Ale tajný mohutný ten zápal posud v srdcích neutlumen hoří, tajuplným vlivem dál se nese,
hory přeletí na křídle slova, padne v srdce a je nítí v oheň. Jistě tak i bylo Jeníkovi! Slyšel cosi o tom vyprávěti,
a byl schvácen myšlenky té silou jako druzí ve Francii, v Němcích. Což ty děti po něčem se ptají? Což ty děti měří čas a prostor?
Ba jsem jist, že jako slepí spějí, nevědouce, kam jdou, v zhoubu jistou! Jen hrob Kristův! stále zní jim v uších, před zraky jen mají Jeruzalém!
„Ano, pane,“ pokyvuje hlavou, končil Szimko, „je to jako nemoc, i já jsem ji prodělal, teď jedou za svým cílem, byť to stálo život!“
Domluvil, a jako by si řekli, zvedli oba číše s rudým vínem, přiťukli a připili si oba. „Nuže, bratře,“ pokračoval Polák,
„chceš-li trudy cesty sdílet se mnou, buď mi vítán, nejsi nijak vázán. Zdaří-li se tobě najít hocha, můžeš klidně odjeti s ním domů
k dobré choti, ku rodnému krbu. Nenajdeš-li, půjdeme dále spolu věrně, jak v tom bude vůle boží. Ale hledat pilně budem oba.
Čtyři oči vidí líp, dva meče rovněž více svedou. Budem pátrat pilně oba, jak jsi mi vše popsal, snadno můžem cíle dospět záhy.
Jisto jest, že ve přístavním městě, nebo tam, kde křižácké se sbory setkat mají, velký sběh jest lidu ze všech končin celé šíré země.
Bez slavností hlučných, her a pitek nemůž obejít se taký odjezd celé výpravy; vše spěje k jihu, žoldák potulný i drzý kejklíř,
školák cestující, mnich i kupec. S orly lítává též leckdy havěť škůdných ptáků, dlužno popatřiti mezi ně blíž. Ten jde za výdělkem,
za kořistí mrzkou jiný běží, kde k ní právě příležitost vhodná. Nechci podezřívat supa tvého, jenž ti unes milé holoubátko,
ale, abys, milý, věděl o všem, svět je zlý, v něm ještě horší lidé. Neřek bys, že obchod vedou s dětmi, ti je zmrzačí a s nimi potom
světem toulají se, žebrajíce, soucit budí v srdci dobrých lidí mrzáčků těch zjevem žaluplným; jiní opět, když se zmocní dětí,
cizím prodají je jednatelům, kteří zavezou je do otroctví za moře, až třeba do Asie k službám ve harémech moslemínů.
O velikém štěstí můžeš mluvit, jestli muž ten, v jehož ruce padl Jeník tvůj, byl spravedlivým mužem s kusem srdce pod kejklíře krznem.
Však dle toho, jak jej popisuješ, sám bych, bratře, o tom pochyboval, nikdy nemám rád ty znamenané, a ten, pravíš, na očích i ruce
dvakrát znamenán jest prstem božím. Dvakrát mít se na pozoru třeba, ale brzy sami uvidíme. V Meraně již u vévody Oty
sraziti se mají první davy, k nimž my bychom přidali se oba, a tam v málo dnech již dorazíme. Ale vida, noc nás překvapila,
třeba časně vstávat, ranním klusem dohoniti, co jsme zameškali.“ Oba vstali, zazvonily číše.
Cookies on Poetry Cove