SVOJANOVSKÝ KŘIŽÁČEK (V.)

Tak pan Bořek, rytíř Svojanovský, s Petrem plebánem a sluhou Vítem opustili starý hrad a jeli v daleký svět za Jeníka stopou.

Dobrý otec Matouš kráčel vedle, aby k první zavedl je stopě, v chatě vlastní na úpatí horstva, za kterým hrad Svojanov se zvedá.

Minuli stráň, kterou namahavě slezl Jeník, cestou úvozovou objeli hvozd celý, jímž on prošel, vbrzce stihli chatu kořínkáře,

otevřel jim, rád je pustil do vnitř. S velkým srdce pohnutím pan Bořek zastavil se nad otýpkou klestí, na níž Jeník seděl celý večer,

s Matoušem svůj hovor zapřádaje; mlčky pozoroval chudé lože, na kterém noc poslední on přespal, dřív než svět jej pohltil v své bezdno.

„Nemůž ještě příliš daleko být,“ těšil Matouš, kyna k odpočinku vzácným hostem – „doufám, stihnete jej dosti brzy – jediné v tom vadí,

jako já že nevěděl jsem, kterým odsud směrem pustiti se v hvozdy, rovněž nevíte... v tom prst jen boží může na pravou vás cestu vésti.

Mohu říci, byliny jak sbírám pro své nemocné, kraj znám tu celý. Žádného tu není nebezpečí, lid je dobrý, ochotný a řádný,

za tuláky cizí ovšem těžko zaručit se – někdy pět šest hodin lze tu lesem jíti, sotva potkáš človíčka – a věru ten zlý není.

Přijde na to, kterou cestou dal se Jeník v chvíli, když z mé vyšel chaty. Určiti to nelze – nezbývá tu nežli v zdařbůh pustiti se poutí,

všady stavět se, kde stopa lidská, všady vyptávat se, hledat, pátrat. Dej vám nebe k tomu vytrvalost, v zátiší svém chci se za vás modlit.“

Pravil a pak ještě před rozchodem poslední jim zásoby své nabíd, krajáč trochu nakyslého mléka s chleba zbytkem – usedli a jedli,

a pak pevně stisknuvše mu ruku, vyjeli, ať Pánbůh provází je! Všichni mlčky jeli as pět hodin. Na uhlíře pouze narazili,

který pálil u cesty svůj milíř. Zarazili koňů cval a jali vyptávat se, jestli – dva dny tomu – neprošel tu kučeravý hošík

v šatu panoše. – Muž u milíře, neuznal je hodny odpovědi, něco do zubů jen zamručel si, rukou mách, dál nestaral se o ně.

„Z úslužného nejsi řezán dřeva,“ pravil plebán. – – „Možná, že je Němec a nám nerozumí,“ pravil rytíř. „Co s ním dále?“ Nato bodnul koně

v prudší cval a dále jeli hvozdem, který bez konce teď zdál se býti, celý rozvlněn až ku obzoru. „V první krčmě, kterou stihnem cestou,

přespíme,“ děl rytíř, „buď to kde buď, uvidíme, co dá nové jitro!“ A zas jeli dlouhých lesů klestem, Morava kde s Čechy objímá se,

křivolakou cestou po hranici. Směrem jihovýchodním se dali na zdařbůh. Modřínu husté větve šlehaly je nejednou v tvář, zpola

krytou hledím přilby, vedle sebe nebylo lze jeti, husté stromy stály těsně řadou. Tak jen stručné slovo padlo. Do večera jeli,

rudá záplava až po západu začla zapalovat kmeny v lese, že jak rudé sloupy v stínech stály, ba i jehličí se zdálo hořet,

jak by tisíc šklebných trpaslíků nítilo v něm oheň ku večeři. Stíny dloužily se, rostly stále, svit se menšil, brzy zahrnula

černá tma je všecky tři, jak jeli. Náhle jak by jedné vůle kynem, zastavili v cvalu svoje koně. – „Kdyby Vítek vylézti chtěl na strom,

snad by přehled získal po krajině, tuším, zde se celá níží půda; jel jsem tudy jednou, málo honů krčma stojí zrovna na rozcestí,

v které bychom mohli přespat k ránu.“ Takto zahovořil rytíř Bořek, ruče již se Vítek na kmen drápal, na nejvyšší modřín vedle cesty.

– „Na to dřív jsme měli pomysliti,“ skromně podotk Petr, „pro tmu sotva něco rozezná Vít.“ – Vtom již z výše modřínu hlas Víta oznamoval:

„Výborně jsi uhod, drahý pane, celý hvozd se sklání v úžlabinu, a tam, cesty kde se protínají, i v tom temnu ostře rýsují se,

ba svou bělostí až v lese straší, stojí chata, ano, rozeznávám slabý zážeh světla v její oknech, rychle na kůň, však již dostihnem ji!“

Slezl rychle, opět sedl na kůň, ostruhou též každý svého pobíd, a již jeli tam, kde svah se nížil. Brzy stáli před chatou, však v okně

zatím zhaslo světlo blikající. – „Buď šli spat anebo se nás bojí,“ pravil rytíř, „my se nebojíme, vždyť jsme tři a dobře ozbrojeni,

Vítku, slez a na vrata jim zabuš!“ Stalo se, leč ticho. „Zabuš hlasněj! a když nepomůže zabušení, na okno jim zařinč, spáče zburcuj,

nebo mám-li celou říci pravdu, hladov jsem, a rovněž otec plebán nezhrdnul by číší medoviny, byť ji zakousnout měl tvrdým chlebem.“

– „Boží pravda!“ přisvědčoval plebán, „však on Vít náš sám by dal si říci!“ „Nezapírám,“ Vít děl, dále buše. Za vraty vtom bylo slyšet kroky,

potom závory ruch posunuté, a hned chraptivý hlas zazněl drsný: – „Kdo tak pozdě v noci tady bouří? Teprv před chvílí jsme lehli v lože,

a pak nevím, bude-li tu místa...“ „To se shledá všecko! Jen již otevři!“ zvolal Bořek, jenž se lehko nelek. „Dobré slovo, dobrý peníz k němu

všecko zmohou, viď, že řek jsem pravdu?“ „Svatou pravdu, urozený pane,“ pravil krčmář, otvíraje vrata, spatře jezdce tři na silných koních.

„Nedivte se, že jsme šli již spáti, zřídka lesy zabloudí sem chodec, a když, je to sotva prostý kramář, chudý žid neb žebrající mníšek,

nejvíc tulák nebo pytlák škůdný, drzý kejklíř – ale také panstvo vítat, zvyklá není moje krčma. Pohodlí tu naleznete málo,

ještě pro jednoho takhle v jizbě,“ – při tom oko tázavě se svezlo po Bořkovi, neb v něm viděl vůdce výpravy té – „ostatní dva v kolně

musili by přespat“... – „Uspoř řečí!“ Bořek zakřik jej, „jen jdi a posvěť!“ V záři mohutné a silné louče, rudým jež vše polévala svitem,

na pozadí lesa, mezi vraty ostře rýsoval se ten sbor mužů; krčmářova hlava chundelatá, páně Bořkův štíhlý vzrůst a statný,

nachýlená záda plebánova i nos ostrý v oholené tváři, Vítkův lepý zjev jak mladé jedle. Louče rudý zážeh, čechrán větrem,

po šatech a zbraních jezdců těkal, a těch zbraní dobře všim si krčmář, bylť v tom znalcem, na rytíře hádal s družinou, a hned byl uctivějším,

v chůzi hbitějším, vlídnějším v slově. Chodbou na úzký je vedl dvorek, na němž různé bedny různých tvarů tměly se a žoky. – „Co zde chováš?“

ptal se rytíř. „Cestující kupci – často zboží mi tu nechávají, za obchody když se jinam stočí.“ A již uváděl je dovnitř krčmy.

Nízká, klenutá to byla jizba, začazená do půl velkým krbem, s dvěma stoly hrubě stesanými, s trnoži a v koutě s nalévárnou

za zábradlím, konvice a číšky kde se leskly měděné a z cínu. V svícen na stůl zatknul krčmář louč svou, a pak obrátil se k nalévárně,

dones číše a džbán medoviny, chleba pecen zpola vykrájený, na míse pak dobrou půlku kýty. – „Všecko, co má dům, rád panstvu podám!“

S úklonou to pravil nemotornou, s úsměvem, jenž měl je okouzliti. Usedli a do jídla se dali, pokud pecen chleba stačil s kýtou,

medovinou chutě zapíjeli. – „Krčmáři, moh připravit bys lože!“ děl pan Bořek. „Cestou unaveni jsou mí druzi, zvlášť ctný otec plebán;

pod kulnu jim ustel, já zde s tebou ještě krátce prodlím, vážné slovo promluvit chci s tebou o samotě. Dones ještě konev medoviny,

sobě číš též přines, pak chci dobře jídlo ti i nocleh zaplatiti podle toho, s jakou upřímností vstříc mi půjdeš, rozuměls mi, brachu?“

Rozcenil svá velká ústa krčmář, ku zemi až ohýbaje záda, a když se stalo, jak velel rytíř, (který stiskl ruku plebánovi

na dobrou noc a pokynul Vítu, pozorně by střežil spánek Petrův), s krčmářem sám used blíže krbu. Sám číš nalil jemu, když se zdráhal,

a již začal se ho vyptávati, zdali – asi dva neb tři dny tomu – nepřišel sem útlý bledý hošík v hávu panoška a s dětskou zbrojí?

Krčmář zamyslil se, vzpomínaje... – „Věčný Bože, co tu přejde lidu,“ pravil posléz, „kdo by moh to všecko přehlížet a udržeti v hlavě,

vzácný pane!“... – „Kdybys nepovídal, na jazyk sám nešlapal si darmo, před chvílí, když otvírals nám vrata, ,zřídka lesy zabloudí sem chodec,‘

doslova taks řekl, milý kmotře, a teď najednou je krčma tvoje průchodem snad celičkého světa? Jdižiž, myslíš-li, že tak jsi chytrý,

pak se mýlíš“ – – „Inu,“ pravil krčmář s potutelným úsměvem v své tváři, neztráceje klidné rovnováhy, „řekl jsem, však vlastně chtěl jsem říci:

také panstvo, jako vy dnes, zřídka krčmy mojí že překročí práhy; leda kupčík, mnich, potulný kejklíř, ovšem – ano, ale o tu chasu,

z které výdělek jest nepatrný, co dím, žádný, leda ,naděl Pán bůh!‘, velmi zřídka bývá tady nouze. Právě – včera, tuším, – ano, včera

sešlo se tu lidu... těžko míti všecko na paměti, milostpane!“ – „Nuže, nehartusím, dám ti času, rozpomeň se,“ naléhal pan Bořek,

do kapsy sáh, váček vyňal, peníz velký, zlatý z váčku – „osvěž pamět!“ s úsměvem děl, jej mu podávaje. Rozcenil se ještě více krčmář,

potom náhle uhodil se v čelo, vyskočil. „Ba, skoro mně již zdá se, urozený pane... máte pravdu!... Taký hošík, jak jste popisoval,

nedávno – tak asi tři dny tomu, mezi hosty připlet se mi tady... Ano, malý panoš... v dětské zbroji, ale víte... proto příliš péče

nemohl jsem věnovati jemu, jednak že tu velký shon byl hostů, a pak hoch že nebyl sám... že přišel ve staršího muže společnosti,

jenž s ním stále mluvil a zaň platil celou útratu i nocleh... Ano, jak bych oba před sebou teď viděl“... – „Nemoh staršího bys popsat muže?“

ptal se Bořek, rozrušen až v duši. „Těžko – nejspíš řek bych kejklíř chudý, jakýs tulák“ – „Zaplatil ti dobře?“ – „Čerta platil! Ráno odcházeje

– počkejte – mně strčil tento peníz. Kde jen mám ho? – Snad jsem dal ho ženě...“ (při tom jal se hrabat ve všech kapsách). „Přece nedal – tu jest! Při tom žvanil,

jak to umí taková již cháska, o veliké ceně této mince, že prý budu na ni pamatovat, jest prý dotýkána od papeže,

a bůh sám ví, od koho ji dostal... Samé tlachy – nechtěl jsem se hádat, peníz vzal – má cenu? – Ani nevím, vy snad lépe rozumíte tomu

a mně povíte to, vzácný pane!“ Chvatně sáhl po minci pan Bořek, obrátil ji. – Sotva blíž však oko upřel na ni v chvějném svitu louče,

hlasně vzdych – však rychle v ňadrech zdusil pohnutí... zas lhostejně se tvářil. Dvakrát znovu obrátil ji... hleděl... – „Víš,“ – děl krčmáři – „bez ceny není,

křestní peníz to, do vínku kmotr děcku taký v upomínku dává“... Vracet chtěl jej v ruku krčmářovu. „Ochoten jsem, odstoupit jej pánu,

jakou, rcete, můž mít cenu pro mne?“ pravil krčmář, nevztahuje ruky po penízi. – „Vezmu, co mi dáte... přijdu aspoň k svému, oč jsem přišel

neznámým tím noclehářem, pane!“ „Abych něco udělal ti k vůli,“ děl pan Bořek, vytahuje měšec. „Dvakrát tolik dostaneš, co platí,

spokojen jsi? Věřím, brachu milý, dolej číši, jdi a nech mne spáti.“ Učiněno, jak poručil rytíř, ale na práhu když vycházeje

s loučí v ruce dobrou noc přál krčmář, pravil k němu Bořek, který minci na ňadrech skryl v kapse u kabátce: „Nevíš, kterou cestou dal se ráno

onen člověk?“ – „Kdož to může vědět, já se na to, věřte, nevyptával.“ – „Nuže, jdi.“ – „Dobrou noc, vzácný pane!“ Odešel. Když sám se octnul Bořek,

sáhl v záňadří a vytáh peníz, v svitu louče dlouho naň se díval, jak by nemohl se nasytiti díváním... pak jemu zrak se zkalil,

jakby mlha na oči mu padla, peníz v dlani drže, seděl, vzdychal: „Dobrý Bože, všady přijdu pozdě... Pozdě – pozdě... Jeníčku můj, kde jsi?

Tys byl zde, to zjevno – pouze stopu nechal jsi... i za tu díky Bohu...“ Líbal peníz ve návalu slzí, sám byl v jizbě, moh si zaplakati.