Nepozvedl ruky k druhé ráně, velkým se mu rozčilením třásla, když tu spatřil, kterak světlo v okně posud jak bod pevný nepohnuté
zachvělo se, změnilo své místo, na mžik pohlceno stínem stěny, a již vtom se rozletěly před ním z kořen dvéře. Nejdříve co postřeh,
dlouhý byl a přepásaný hábit, jak jej nosí bratři řeholníci, které vídal chodit po almužně aspoň jednou za rok na Svojanov.
Na hábitu vlnila se brada, divná směs to popelavých vousů místy sem tam promíchaných žlutí. Velká hlava skoro chundelatá
pevně seděla si v mocných plecích, oko bystré, šedivé a malé z houštin brv se usmívati zdálo, zdravá tvář a silně opálená
zdravím dýchala a velkým klidem. Hořící louč ve žilnaté ruce třásla se mu. Svítil ve tvář hochu, potom couvl jako zmaten, úsměv
brzy zmizel s dobrácké mu tváře, blíž když přihled ku výzbroji hocha. Viděl únavu a zmalátnělost v této postavičce drobné chlapce;
nejasného něco tušil, v mysli srovnati co posud nedovedl, a tak dlouho, snad až příliš dlouho s loučí v ruce v hocha polekanou
tvář se díval. „Vítej božím jménem!“ řekl vposled, zašeptal to spíše, žilnatou pak hochu podal ruku, ved jej do vnitř chudé svojí chaty,
kynul, by sed na otýpku klestí blízko stolu, zavřel potom dvéře, závorou je pevně zatarasil, když byl dříve zatknul, jak byl vstoupil,
hořící louč ve dřevěný svícen. Potom usedl si na své lože, z trávy suché, kryté hrubou houní, ruce složil na mohutných prsech
a pak ve tvář hoška zadíval se, trochu jako otec, trochu soudce. Jeník seděl na otýpce klestí, dětský oštěp svůj i štítek malý
do koutka ve stínu dveří složil, jako by se za svou výzbroj styděl, pouze mečík na kolena kladl přilbu sňav si, hraje s jejím perem.
Rozpaky své zmoci nedovedl, úkradkem se díval k poustevníku, ale sám se neodvážil slova, neosloven posud. Povstal stařec,
sáhl nad své lože, jakous římsu nahmatal tam, z římsy krajáč sundal plný mléka, v malou nalil misku sněhobílý, chladící mok svěží,
přikročil pak hbitě ku pařezu, jenž mu stolem byl, tam sáhl pro chleb, ulomil kus jeho černý, hrubý, ku bílému přiložil jej mléku
a pak stále beze slova, tiše chlapci obé podal, chleb i mléko. Po obojím chvatně sáhl Jeník, a jak bral to z poustevníka ruky,
maně se tu náhodou jak v letu svezly jeho rety k ruce kmeta, dotkly se jí v tichém políbení, ale vroucím, plném vřelých díků.
Sílu vděčnosti té, toho citu cítil stařec – tiše odtáh ruku a jí přejel ve úsměvu vlídném hocha tvář i kučeravé vlasy.
„Pij a jez!“ pak šeptnul, „to jest první, o tom dalším více povíme si, do jitra dost času máme k tomu.“ Potom used opět na své lože
proti hochu, s pařezu vzal ředkev s kusem chleba, též si mléka nalil, aby Jeníku byl společníkem v chudém kvasu. S radostí se díval,
kterak mléko s černým chlebem mizí. Několikrát kývl dlouhou bradou, pak ji pohladil si naposledy, a když viděl, hoch že s jídlem hotov,
z lože svého blíž se sklonil k němu, pevně bodaje zrak v oko chlapce, o boky pak opřel ruce obě a pak pravil: „Vítej božím jmenem!“
„Amen,“ vzlykl Jeník rozpačitě. – „Odkud cestou, jaké naše jméno, co tu chceme?“ – Jeník zbled a mlčel. – „Co se tají, chodívá vždy s čertem,
ale nechci, hochu, tomu věřit, k tomu jsi mi příliš dítě – viďže? Podle šatu – vidím velmi záhy, za tebe že musím odpovídat, –
z panského jsi rodu. Viď, mám pravdu? Však ty zbraně tvoje jsou přec hračky?!“ Přitom okem změřil pohrdlivě rytířskou zbroj skrytou v stínu dveří.
„Nu, chceš mlčet pořád? Toho zanech, o krok dále bychom nedospěli, a nechť pravil jsem, že noc je dlouhá, chci přec vědět, komu chata moje
podá úkryt, s kým mi sdílet lože. Nuže, hochu, zanech ostýchání a mluv přímo – Mlčíš? Zardíváš se? Či mám já dřív se ti představiti?
Mně to jedno – nehanbím se za nic, aniž čeho přede světem skrývám, proto každému zřím pevně v oči, s každým směle mohu promluviti
bez falše a zrady, staročesky. Mlčíš stále? Tedy nechceš mluvit? Asi máš své příčiny, že mlčíš. Na mně tedy, abych dříve mluvil,
odvahy ti dodal. – Když ty mně ne, já sám chci se tobě představiti. V celém kraji říkají mi Matouš, otec Matouš – mám-li pochlubit se,
ač to nerad dělám, – ‚svatý‘ Matouš – zvlášť když někoho v mé hříšné ruce boží ruka ozdravěti ráčí. Hlouposti! Ty nerozumíš tomu...
Dvacet let již tady poustevničím velmi těsně při hranicích českých, Bohu sloužím svými modlitbami, byliny a různé květy sbírám,
jimiž neduhy vše léčím v kraji; maličkosti, viď – leč Bůh zří všecko, měří všecko podle dobré vůle, účtuje pak s věčným shovíváním.
Pohleď kol, co, hochu, vidíš tady, to je všecko práce mojí ruky, řezbařím – to klekátko tam v stínu i ta dýně vyhloubená v láhev,
jest vše práce mojí tiché prázdně. Lid mne zná; ví každý o Matouši, radím všem, jak mohu, slovem, skutky –. Teď víš všecko, tož se proto nediv,
o tobě že rád bych něco zvěděl, za svou upřímnost že tvoji žádám. Odkud a kam, rytířku můj čacký?“ Úzkostlivě Jeník hryzl rty své,
tiše slova k odpovědi skládal, dříve však než do věty je srovnal, opět již se ozval otec Matouš: – „Nuže, s pravdou ven a hezky rychle!
Odkud jdeme?“ „Z hradu Svojanova!...“ pravil Jeník málomocně, zvednuv k poustevníku modré svoje oči. – „Svojanova? Znám to soví hnízdo,
výborně též znám i jeho pána – jeť pan Bořek po celém znám kraji.“ – „To můj otec!“ šeptl plaše Jeník. – „A tys utek? Proč jsi utek, chlapče?
Spáchals něco, že se trestu bojíš?“ – „Utek, otče, ryzí řekls pravdu, nespáchal nic posud, leda to jen, že jsem utek...“ V slzách hlas mu selhal.
– „Matce utek, dobrému též otci, v starosti již o tebe se trudí... Tuze hezky provedeno, chlapče, znamenitě věru, provedeno!...
To je as na Svojanově zmatek, jedináček tentam, fuč – zem spolkla mazánka! Nu vyveds pěkný kousek. – Ale, zapomněl jsem něco, milý hochu,
jak pak jmenuješ se?“ – – „Jeník!“ – „Jeník! Nuže, Jeníčku můj milý, poslyš, krátce řeknu ti, máš velké štěstí, žes mou chatu našel v lesní tiši.
Divoké dost vůkolní jsou lesy, nebezpečí sterých středem kráčels, ani nevíš... – Stalo se, co stalo. Však já zítra s tebou vypravím se
na Svojanov, vlastní rukou chci tě tvojí dobré odevzdati matce, v náruč tvému pečlivému otci, kterého znám dobře dlouhá leta,
jejž si vážím pro vše jeho ctnosti rytířské, neb jest on chudých otec, opuštěných paveza a slunce, silný v boji, neleká se vrahů,
velký lovec v tváři Hospodina – veliký rek osvědčený v bojích. Kvůli otci, kvůli tvojí matce rád své s tebou sdělím lože chudé,
nakrmím rád a napojím tebe, a když zde se vyspíš do růžova, na Svojanov již si odvedu tě, blažen v duši nad záchranou tvojí!“
– „Ale, otče, já však nechci domů!“ skoro v slzách plaše namít Jeník. – „Nechceš domů? – Nová kapitola!“ zvolal otec Matouš, mocně plácna
přes kolena svoje plochou dlaní. – „Nechceš domů – a proč, synáčku můj?“ Váhal hezkou chvíli malý Jeník, krutý boj se rozzuřil mu v ňadrech,
má-li říci pravdu poustevníku, má-li pečlivě v svém skrýti ňadru, čím jen dýchala a žila posud řadu neděl mladá jeho duše.
O své tajemství se začal báti, žárlivě je posud střežil v srdci, najednou je celé nechtěl říci, aspoň po částech chtěl si je dáti
skoro násilím rvát kus po kuse. Z druhé strany špetka zvědavosti hnala jej, by něco napověděl, toužil znát, co řekne Matouš tomu,
a tak váhavě, hlas jemu chvěl se v odpovědi pracně sestavené. – „Nechci zpátky! – Do světa chci, otče, vidět cizí kraje chci a lidi,
o kterých mi čítal plebán Petr, o kterých mi otec vypravoval...“ – „Cizí kraj a cizí lidi? K tomu času dosti, hošku, míti budeš
trochu pozděj“ – usmíval se Matouš –. „Ani chmýří netklo se tvé brady, jakpak medle stár jsi?“ – „Dvanáct roků.“ „Maminčiných hleď se chytit sukní!
Cizí kraj a lidi! Neslýcháno! V těchhle letech sedat za pekelcem a se učit, poslouchati otce, učitele, matku, to je, hochu,
pravé cestování... Vidím jasně, že jsi málo zkusil za první den svojí pouti. – Nenajít mé chaty, však bys jinak mluvil – Nechme toho...
Vidím, svírá mdloba tvoje oči, půjdem spáti, tady sobě zchrupneš, zasteskne se tobě po mamušce i po milém otčíkovi k ránu,
a než vstane na blankytě slunko, cizí kraj a cizí lidé dávno vykouří se tobě z bujné hlavy. Se mnou půjdeš na Svojanov zpátky,
cestou kratší, než jsi bloudil včera, dovedu tě v náruč dobré matky, přiložím též přímluvy své slovo, aby nepohněval se pan otec
pro ten přehmat ztřeštěného mozku, pro ty chvíle zmatku, smutku, slzí, které nastrojil tvůj hloupý útěk. Hajdy na lože, já nemám peřin
prachových a nemám hedváb na přikrývce, mám jen sprostou houni, ale pod tu s čistým lehám srdcem. Skrč se v koutek, místa máme oba,
ale dříve, dovol, pomodlím se.“ A než tato dopověděl slova, viděl Jeník, kterak na klekátko v hloubi jizbičky kmet složil údy,
hlavu opřel v mozolné své dlaně a se dlouho z celé duše modlil. Maně klesl Jeník na kolena vedle lože, odříkal, již uměl,
krátkou modlitbičku a se vhoupnul jedním skokem v lože poustevníka. Ale k spánku nemoh zavřít očí, i když domodlil se otec Matouš,
a se v hábitu svém k němu stulil, aby v mžiku zdravým usnul spánkem. Jeník nespal, nové vždy a nové myšlenky mu rojily se hlavou,
honily se jako nebem mračna, střídaly se jako pršky v dubnu, splítaly se jako klubka hadů, jež zřel jednou vyhřívat se v slunci,
v úvozové cestě kamenité, nepravých jež granátů jsouc plna, od Hartmanic běží k Svojanovu. Záhy vytušil svou dětskou myslí
zdravou moudrost v říze drsné řeči, kterou hlásal jemu otec Matouš, cítil, kdyby teď řek pravý důvod cesty svojí, pochodil by hůře;
viděl v duchu, jak by ruce spráskl dobrý stařík, vyvalil naň oči, mysle v duchu: Ten se jistě zbláznil! Ale z druhé strany přece nemoh
lehce tak své myšlenky se vzdáti, v příliš svůdných tančila mu barvách před vzníceným okem jeho duše; ba, co teď se dobře navečeřel
a si v houni hověl, měkkém lůžku, v bezpečí se cítě v chatce, v suchu, jinak zase všecko viděl kolem, v jiném světle nežli otec Matouš.
Náhle zdálo se mu zbabělostí, kdyby ráno dal se odvést domů jako zběh a nakonec měl prosit... Ó, ne, nikdy... Však on rozmyslí vše,
noc je dlouhá, pevný jeho záměr. Na lůžku tak vedle poustevníka v myšlenkách se zmítal malý Jeník. Neslet spánek na zmdlená mu víčka,
spíše palčivost jak těžká můra sedla na ně. Rozhlížel se po tmě, hledal okénko a hledal dveře, napínaje do tmy bystré oko.
Dlouhá byla noc a spěla zvolna nad lesy a poustevníka chatou. Mohla půlnoc být, kdy zved se vítr, zaleh v stěny chaty, řinčel v okno,
krátce jen, by kdesi zdřímnul v skalách, ale brzy začlo pršet, kapky bily v okna, šumíce v svém pádu, došková je střecha ztlumovala,
takže hlukem nebyly, spíš hudbou, v tvrdý spánek sladce konejšící. Otec Matouš užil této hudby do sytosti, jak to zdravý chrapot
dokazoval; ale Jeník nespal, ať se jak chtěl obracel a zmítal. Hudba kapek v tichu doznívala okénkem i chaty skulinami,
vycpávky kde mechu povolily, a se vytrolily hlodem času, bledý, bílý, vítězný svit vnikal. Den se hlásil, skočil s ňader noci
jako zdravý klučík zlatovlasý; brzy ozvali se v lese ptáci, nejdřív jednotlivým slabým tikem, brzy potom celou písní zvučel
kolem háj... Již odhodlán byl Jeník, přemyšleno, rozhodnuto zrale, nezradí svou myšlenku, neb dobrý Matouš jistě by ji nepochopil,
nádavkem se ještě vysmál jemu. Celý svět zas v růžových zřel barvách, jak by silného se napil vína, jak by lákalo jej nové jitro
v novou pouť a nová dobrodružství. Posilnil jej tak pruh světla bílý i šum hvozdu zvenčí i zpěv ptačí, tolik bylo jarosti a síly
v těchto zvucích, tolik vzletu, kouzla, že dál musil, odsud rychle. Prchne. Vyskočil a tiše přes Matouše, který v spánku blažen usmíval se,
přelez – dále po špičkách se kradl v tichou jizbu zaplavenou jasem. Rychle sebral, co odložil z šatu, i své zbraně, mečík pouze v chvatu
přehléd, neb se za otýpku svezl, na níž seděl, přilbu vtlačil v čelo, tiše odšoup závoru a vděčný spolu plachý ještě vyslal pohled
k otci Matoušovi. Tento v spánku jako pivoňka se lesknul v tváři. Jak jen musil, aby protáhnul se, dveře otevřel – a již stál venku
v plné kráse velikého hvozdu, po ranní jenž pršce vstříc mu šuměl, a jej vítal zvuky svými všemi. Jeden skok a zmizel v hloubi lesní.
Cookies on Poetry Cove