SVOJANOVSKÝ KŘIŽÁČEK (I.)

Smutně k nebi vypínal své věže, mocné věže zámek Svojanovský, smutně k nebi zřely tvrdé valy, smutně hovořily staré lípy

k příkrým stráním u cest úvozových, smutně v starých lípách tikal ptáček, smutně voda tekla ze studánky pod hradem a smutně hleděl v dálku

o svou píku bradu opíraje šedý zbrojnoš a roh hlasatelův, když se musil rozehráti vzduchem, smutně zvučel údolím i hradem.

V hradě všichni chodili jak stíny, rytíř mlčky hleděl do poháru, škubaje vous černý, nepěstěný, paní hradu vzdychala a štkala,

sotva slzy tajíc, chodbami se stínem vlékla, i důstojný plebán vážně, smutně hlavou pokyvoval; slova těchy, jimiž jindy plýtval,

jako z obavy mu vázla na rtech, jak by bál se více rozjitřiti nežli konejšiti jimi bolest otce, matky i celého hradu.

A když roh se rozhlaholil v dálku, první u okna stál špičatého, pátraje, čí příchod as roh hlásal, jestli přece nezjeví se posel,

jenž by zprávou třeba nepatrnou světla paprsk hodit mohl do tmy, na hradě jež všecky svojanovském pojala v svou děsnou černou loktuš,

v které hrozila je zardousiti. Ale darmo, z třicíti všech poslů, jež v kraj vyslal rytíř svojanovský, ani jeden posud nevrátil se,

jak by všecky pohltila země. Hodina tak tekla po hodině, v nářku matka, v němé dumě otec hlavy věšeli ve pustém smutku.

Takto prchnul den, noc prchla prvá po té ráně, jež tak zle je stihla znenadání, jak blesk s nebe sjíždí. V úsvit jitra, lenivý a šerý,

posel za poslem se začal vracet, na každém však bylo vidět z dálky, jak se blížil, nepřichází s dobrou, každý v strachu k zemi chýlil hlavu,

předstoup každý ostýchavým krokem před rytíře i před jeho paní, kteří nedočkavě vstříc mu vyšli, plaše jektal, vázl v řeči, umlk;

vposled s pláčem klesl na kolena, obou nohy žalně objímaje, hlásil marný výsledek své cesty, výzvědů svých, svého doptávání.

Nikde, nikde, nikde nebyl viděn jejich Jeník, ani pastýř v luhu ani rolník v poli nezahléd jej, že by kolem šel svým lehkým krokem,

u žádné on chýše nestavil se, nezaklepal na žádné též okno. Krátce, nikde v kraji po něm stopy, v kraji, kterým jindy probíhal se

dobře známý všem, rád všemi vídán, nebo milý hoch byl kučeravý, prostoduchý, ke všem přívětivý, žádnou pýchu nehostil v svém srdci,

družný k děcku nejnižšímu z lidu, s ním rád zásoby své sdílel malé na mlskách i hračkách. – Pryč byl, zmizel... Jako stíny za poslem tak posel

vraceli se tiše z komnat hradu, nebo každým naděj byla menší, ale každým větší bylo hoře. V divoký pláč vypukla vsled matka,

lomíc rukama a skácela se v mdlobě, sotva že ji zadržely služné ženy ve ochotnou náruč. Rytíř zděšen vyskočil, sňal přilbu

z římsy zdobné velikého krbu, křiknul: „Mého vyveďte mi koně, sám chci vyjet, hledat svého synka, provázet mne bude ruka boží!“

Rukou nekynul ni plebánovi, který v obě dlaně složiv skráně, zadumán se tulil, schoulen sedě ve výklenku u hradního okna.

A již jako vichr duněl pádný jeho chodbami krok ohlas budě, a již rozlehlém zněl po nádvoří jeho hřebce cval, jímž tepal půdu,

a již tichem síně bylo slyšet z věže zatroubení hlasatele, kterým pána odjezd pozdravoval, slyšet bylo visacího mostu

zaskřípání, kopyt úder slabší, stále slabší o kamennou půdu, ztlumenější na dřevěném mostě, zmírající v husté lučin trávě...

V lože uložili bědnou matku; u okna jen zůstal sedět plebán, plebán Petr, seděl stále schoulen ve výklenku špičatého okna

v těžké dumě bez rady a slova. Zle se trudil v dobrém srdci plebán, jestliže kdo, nejvíc rád měl hocha; maličkého hýčkal na kolenou,

s větším v příkopech si hradních hrával, stavě domky mu, nebo hbitou rukou různé jemu hračky vyřezával, loďky z kůry, malé větrníčky,

z valů hradních draka jemu spouštěl, vždycky ochotný a shovívavý k rozmarům všem synka, jedináčka. Prvním počátkům též abecedy

učil jej a jako pohádkami pomalu jej hravě zasvěcoval v taje víry zbožných jeho předků. Ó, jak uměl plebán vypravovat!

Jeníkovi často snivé oko žárem vzplálo, dech se utajoval, nikdy nechtěl pohádek mít konec, stále škemral, úpěnlivě prosil.

Často plebán nevěděl si rady, a když v dětské ukládal jej lůžko, svatě slíbit musil mu a znovu, zítra ráno zas že začne nitku

pověsti své tkáti, dnes kde přestal. Darmo, dlouho usnout nemoh Jeník, oživnuly postavy vše z bájí: reci, obři, víly, kouzelníci,

plašíce mu spánek pryč z mdlých víček. Na to všecko pomyslil teď plebán, ve výklenku sedě hradních oken s hlavou vloženou v své obě dlaně.

V hloubi duše svojí tázal sebe, není-li sám poněkud tím vinen, co se stalo v Svojanovském hradě? Vyčítal si, jestli vyprávěním

nerozehrál a nenapjal příliš rozlet obraznosti v snivé mysli dumavého, chápavého synka? Jedno nejvíc hnětlo jeho duši,

svědomí v ní pobuřujíc spící. Vypravoval – není tomu dlouho – potulný kýs zbloudivší sem zpěvák, pohostěn za zpěv svůj plnou číší,

z Francie když Německem se stočil, na vlastní prý oči že byl svědkem, z města jednoho jak zástup dětí na výpravu křižáckou se vybral;

ubožátka, chtěla pomáhati statným rekům ze všech zemí světa, Turkům vyrvati hrob Spasitele, osvobodit svatý Jeruzalém!

Táhly, hlavně žalmy zpívajíce, v dětském výzbroji svém pod korouhví zcela jako velcí, zadní nesly potraviny v uzlíkách, však víra,

pevná víra s mužným odhodláním plála z očí všem nebeským ohněm. A to všecko hochu vypravoval dobrý plebán – což jestli též Jeník

nevydal se na podobnou cestu? Povstal plebán a zamířil k truhle, v které Jeníček své choval hračky, otevřel ji, polekán zřel ke dnu,

vskutku, běda, výzbroj chyběla tu, v které sobě hrával na rytíře: z plechu krunýř, štít i lehký mečík, malá přilba s dlouhým vlavým perem;

plebánu se bleskem rozsvítilo v staré hlavě, cítil, on jest vinen hocha útěkem... Co dělat nyní? Ruce k nebi zved – kles na kolena,

dlouho modlil se. Noc zatím snesla k zemi se, a v oknech vzplála světla, na valech stráž dvakrát vyměněna, než se starý rytíř domů vrátil.

Nesňal přilbu, neodepjal krzno, klesl v křeslo u velkého krbu jak dub podťatý a těžce vzdychl. Jediný vzdech, v něm však bylo všecko:

„Ztracen, ztracen! Smiluj se, můj Bože!“ Osikou se v koutku třásl plebán, ale mluvit obával se – mlčel.