Šel tu Osud. Sšlapáno všecko leží
pod barbarskou zdeptáno jeho nohou,
udivené srdce jen ptá se plaše:
zaplá tu Vesna?
Ze stop jeho, kudy šel nepodajný,
zvolna času postupem nová zeleň
tryská svěží, úponky dlouhé pnou se,
kalichy bílé
s jemnou sladce nahořklou pnou se vůní,
bílé svlačce s nádechem růžné zóry,
v jemný opál hrající, kapka rosy,
list jim zperlí.
Takto v srdce úhoru opuštěném,
žádné kde již na květy čáky není,
nové Vesny dotekem vykvétají
poslední svlačce!
Bílé, jemné, s přihořklou vůní mandlí,
s resignace ztajenou slzou, která
cudně svítíc opálem jim se míhá
v kalichu zářném.
Smír je všecko! Všecko je odpuštění.
Úhor stokrát zdeptaný dýše mírem...
V hloubce nebes nad květy svlačcovými
skřivan zas jásá.