Noc byla tichá, bez hvězdného lesku,
tma vládla na zemi i na nebesku,
před deštěm teplé ticho válo všady
na luka, pole, spící na zahrady.
Jak těhotná by noc ta byla divy,
kterými v létě zkvésti mají nivy,
jak tušila by v ňadrech všecky hlasy,
hvozd jimiž bude znít i zralé klasy.
Tu v temné nebe náhle mraky tryskly
a divně září fosforovou blyskly,
svit stříbrný z nich zaplítal se v kruhy
a šeřil mdlý jas kol na spící luhy,
a v dál se v klidném majestátu nesly,
jak stříbrnými poháněny vesly
by jely v dálku vzdušné lodě duchů,
tichého světla plné, beze ruchu.
Ó světe plný tajů! Nám též v duši,
když nejvíc v temné odpočívá hluši,
se taká svítící vždy zjeví mračna,
z nichž loká úkoj duše rosy lačna.
Svět vzpomínek, či lepší doby příští
snad tucha to, co v naši noc se blyští?
To jedno – budiž mračno požehnáno,
za kterým dřív či pozděj’ svitne ráno!