V dál koráb spěl, jak měl by křídla,
nach červánek mu v plachty tkal;
tu stařec, jenž bděl u kormidla,
do šumu vln se zadumal:
„Břeh toužený nám kyne blíže,
hle, racek čeří povrch vod
a s azuru souhvězdí kříže
nad valnou pláň se chýlí níže –
jak nevěřiti na východ?“
A nad bludiště města spící
se klonil hvězdář na věži,
myšlenky svoje těkající
spjav přísné pravdy otěží.
Leč v bezednu se hvězdy tratí
i Sirius jak zlatý bod –
Klid v duši tvou se sluncem vrátí!
či nezříš nebe zlatem pláti:
jak nevěřiti na východ?
I ve žaláře nízkou celi
juž blesknul první zoře nach,
a vězeň, jenž bděl osamělý,
v svých zastavil se myšlenkách:
„Ó věčné světlo, tvojí září
z mé duše padá vazby hlod!
ó Pane, dopřej ve žaláři,
bych mohl třeba mroucí tváří
se dívat lidstva na východ!“
Slyš, duchů zpěv: My hlubinami
jsme prošli nocí, prošli tmou,
v boj krytí svými myšlenkami
a poesie modlitbou.
Jdem k slunci stínům ku postrachu –
slyš, jak to zvučí z lesů, z vod!
My jdeme k jitru, dítě prachu,
jen směle skoupej skráň svou v nachu!
Jak nevěřiti na východ?