Na břehu u moře jsem bloudil v myšlénkách;
zem kolem pustá, zpráhlá,
zář slunce ve sklonu se roztavila v nach
a nad vlnami táhla.
Mrak, plachta stržená, se houpal nad vodou,
zpod něho v záři skvoucí
svit slunce poslední plál snivou lahodou
jak úsměv tváře mroucí.
Plál z mraků trhliny a hořel rubíny,
kam záře jeho šlehla,
a s výše slunečné se nořil v hlubiny
jak dlouhá, zlatá jehla.
Ve jiskrách ohnivých se nad vodami chvěl,
tu has’, tu zaplál znova,
a pod ním posupný a černý mrak se stkvěl
jak peruť andělova.
Sjel také v duši mou, jak rosa padá v květ,
jak slétá ptáče k hlohu,
hruď vzdechem rozvlnil a k písni zladil ret,
a tu jsem pravil k Bohu:
„Nač, Pane, ve mraku, nač v stínech obzoru
jsi rozsvítil tu zoři,
když za ní vstává tma, když v bezdno prostoru
se za ní půlnoc noří?
Nač tento zlatý svit, nač jiskry ohnivé,
jež tančí v stínech spolu?
Je to snad úsměv tvůj, či z té tmy zářivé
ty svou tkáš aureolu?
Nač tyto záblesky, když mrak je zakreje,
nač toto zlaté plání?
Nač světlo nad vody, nač v duši naděje
a v srdce milování?
Nač rosu přátelství, nač krásy zákmity,
když za vším spí jen klamy,
když celý život jest mrak sluncem oblitý,
jenž visí nad vodami?“
A než jsem domluvil, svit zmizel s blankytu,
tma nad vodami táhla,
v mou duši dívala se okem soucitu
noc velká, neobsáhlá. – – –