Jak v mnicha celu v tajůplné šero
svit z malovaných oken náhle skane,
až kruhů stero
a věnec arabesek vzplane
v podlaze vykládané,
jak andělu by spadlo s křídel pero,
jenž od mnicha čtoucího v bibli tiše
se zvedl v hvězdné ulétaje říše,
tam zlatých květů les,
jak hvězd by napadalo noci z klínu,
tam pestrobarvá ohněm vroucí směs,
jež rudé jiskry tká do tmavých stínů,
a vše to chvíli chvěje se a třese:
Však mnich, ten nepohne se,
on jiné, zářivější stíhá zjevy,
ve knize otevřené na svém lůně,
v sluch mystické a cizí zní mu zpěvy,
jež jiných světů sladká zkájí vůně,
co jemu okamžitá barev hra?
Cíl vyšší jemu v hloubi duše zrá.
Ty barvy svůdné rázem opět zhasnou,
jak slunce zajde, jež je tvořilo;
ať zhasnou, v říši velikou a krásnou
se jeho srdce jinde nořilo.
Jak velký je ten mnich a přece chudý,
my lidé menší chytáme ten svit,
my objímáme šťastni vše ty bludy,
my chceme vzplát a milovat a žít,
nechť svit a barva
jsou pouhý klam,
nám drahá je ta smějící se larva,
jež rozpustile vysmívá se tmám;
za paprsk žití
byť jediný chcem trpěti a mříti,
než ztráceti se v resignaci tupé.
Ó hřměte, vášně, klovej, lačný supe!