Z noci diadému
spadlý kamínku,
houštím v trávy lemu
bludný plamínku,
jak se svity v reji,
malý čaroději,
z lampičky tvé lejí
v trávu s lupínku!
Noc je vonná, vlahá,
z hloubi dýše klid,
s hvězd co lásky, blaha
padá na pažit;
padá v spící lesy,
nad nimiž se kdesi
v mráčků bílých směsi
luny ztratil svit.
Vůně silná dýchá
z posečených lad,
noc jak báseň tichá
otvírá slok řad;
tajuplná kniha,
nad kterou se zdvíhá,
světluško! a míhá
bludný žeh tvůj rád.
Drž jen mi svůj malý
nad ní kahanec;
taj, jenž všecko halí,
proniknu snad přec;
v tvorstva tisíceru
stopách beze směru
duch se vyzná v šeru,
bludný mravenec.
Jak hvězdička malá
myšlénce mé sviť,
Ariadna stálá
skrze pochyb síť,
z otázek, dum víru
cestou po vesmíru
sviť mi v přístav míru,
stříbrnou dej niť!
Co zde v tobě svítí,
jediný jest žeh,
který tam se nítí
v hvězdných plamenech,
jímž má sloka tryská,
jímž se u křoviska
rosná perla blýská
setřesená v mech!
Do kola tvůj zlatý
kde se míhá bod,
jeden život svatý
výměny a shod,
jeden výdech blaha,
jedna v rozvoj dráha,
jedna rosná vláha,
jeden chorovod!
Valnou strží hvězdnou
věčně dál a v před,
nebes tůní bezdnou
duch se pustí v let,
atom věčné síly,
který, nechť se mýlí,
nechť i šílí, k cíli
musí doletět!
A když unavený
zdeptá bludů změť,
v moři věčné změny
najda odpověď,
za prostor i časy
vletí v slunce krásy,
ty v mé ženy vlasy
jako perla sleť!