Tajemný ohni!
V hlubinách ňader
já tebe skrývám
jak plamen Vesty,
a v zlaté přízi
tvojích paprsků
zhřívám bojácně
srdce uzvadlé.
A již jsem truchlil,
tvůj mocný zážeh
že snad uhasne
v moři bezedném
všedního žití:
an oživený
přívalem slz mých
znovus vyšlehnul
v nádheře čarné,
rozsypav duší
tisíce jisker.
A kam jen padne
jediná jiskra,
tam hned vypučí
z mrtvého srdce
květnice rajská!
Ohnivé květy
opojné vůně,
báječných tvarů
kalichy sklání,
a mezi nimi
v hvězd čarolesku
obraz milenky.
A z dáli slyším
mohutný nápěv,
jako když bouří
po nočním nebi
sto tisíc hromů;
jako když valí
přes tesy skalné
hlaholy proudů
svých Niagara.
Znáte tu píseň?
Při jejím zvuku
srdce se šíří,
při jejím zvuku
oko se leskne,
a znovu v ohni
plamenné lásky
rodí se člověk.
Však ztichni, má písni,
probouzet nesmím
ty dřímající
ohnivé šípy;
jinak vybuchnou
v mohutné záři
k úžasu světa.
Dosti mám na tom,
že srdce moje
sněžnou jest sopkou,
povrchu chladné
jak tělo hada,
uvnitř však žhoucí
plamenné moře.
Což ale potom,
až přijde doba
výbuchu děsná:
jak bude stádu,
jež na úpatí
mlčící sopky
klidně se pase?