Z Omfaly klínu, kde svou pohřbil slávu,
vznes’ Herkul svoji olympickou hlavu.
Kol šero bylo, lampa úbělová
na purpur lože, kde ho v klínu chová
ta kouzelnice, světlo tiché roní.
Jak Herkul nad spící se dívku kloní,
svůj vidí stín stát na protější stěně,
lva hlavu chýlící se k ňadrům ženě
i s hřívou královskou, zří velké rysy
své lebky kosmaté – však náhle mísí
se hořkosti cit v jeho klidné zření.
Jest jeho hlava tato? – Není, není!
Jej, Nemejského lva jenž pěstí zabil,
zde pohled ženy pod jho směšně zvábil,
to není on, ten stín mu vysmívá se.
Tak ovšem býval, ale v dávném čase.
Jak vypadal by, kdyby to byl v skutku?
Na jatky beran vlečený, jenž v smutku
tvář tupou chýlí k zemi. Ta lví hlava,
ta není jeho! A juž z lože vstává,
od nahých ňader prchá, hřívou třese,
a stane teprv na obzoru v lese.