To všecko přejde, jak tu leží:
ta obrázková knížek směs,
ten kůň, jenž natažen sám běží,
se srstí beránek i pes.
Ty panenky vše rozcuchané
i odřený a splasklý míč,
to nádobíčko rozlámané
a s harmonikou trubka, bič.
Je toho skoro truhlík celý
a plný pestré veteše,
a denně zas tvůj krůček bdělý,
sem stáčí se k tvé potěše.
A všecko každým dnem zas baví
v té neúmorné svěžesti,
již obnovují mladost, zdraví,
tkajíce přelud o štěstí.
A tak ti život denně splývá,
půl pohádka jest a půl sen,
vždy dojat zrak se k tobě dívá,
a den ti plyne jako den.
Tak stejně jako tvojí matce,
kdy rovněž tak jsem nad ní stál,
od svojí ustávaje práce,
v jho jejíž zlý mne osud spjal.
Tak vidím, jak se všecko vrací,
jak první květy na větvích,
jak na počátku jara ptáci,
jak v podjeseni první sníh.
Jak vše zde bylo by již všední,
jak verš, jejž říkám z paměti,
svět, žalář byl by, kde se nední,
bez něžné lásky k dítěti.
Jak z všeho, co jsme vydobili,
svým uměním i odvahou,
ve napjetí až krajní síly,
ať hravě již, ať námahou,
by náhle pozbylo své ceny
a nezjasnilo chmury čel,
kdyby se nad tím vytoužený
tvůj, dítě, úsměv nevznášel!
Tož vraceje se k svojí práci,
již ten tvůj úsměv vyzlatil,
se modlím s tichou resignací,
by stejným Bůh ti odplatil!