Zlatokřídlá libello,
střásala’s vždy duhy jasu
v boje rozvířených hlasů
zemdlenému na čelo!
Odkud nový svit máš jen
zdrána, sklána stokrát v boji,
že se nová záře rojí
s křídel tvých v můj mračný sen?
Dítě bohů jsi ty snad?
Ale to je staromodní!
Muška žití nad pochodní
chceš si nach svůj ožíhat?
Ať mi kreslíš v plaché sny
klikaté své arabesky,
ať dob zašlých kouzlíš fresky,
vždy mne lákáš do Vesny.
Do vesny mých mladých let,
kde to plálo, divě hrálo,
s bohy rvalo se a smálo
v smělém vzmachu stále v před!
Prchla léta a vše – nic.
Stmívá se, co chceš? V mé touze
pápěrkou jsi léta pouze
spadlou v sněhy řídkých kštic.
Větrem sdraný, holý peň
k obloze ční, můžeš ještě
vykouzlit mu květů deště,
je tu možná nová žeň?
Nevím, ale v tanci svém
ty se chvěješ nad mou lebí,
steré larvy kol se šklebí,
ty’s však ironií všem.
Tancuj dál, jak libo ti
míchej barvy a tlum světla;
leb, jež tebou jednou zkvětla:
ani smrt, vím, nezkrotí!