Ty svědku bolů mých, Číňane s žlutou lící, v můj trud i smích jen stále kývající,
ve jizbě mojí tmavé tys pouze král, nuž ve svévoli hravé škleb tváře svoje smavé
a kývej dál! V mé duše hlubiny jen ty smíš nahlednouti, tys jediný
můj přítel v světa pouti! Tvým kýváním v mé hrudi – juž dlouho spal – se lásky anděl zbudí –
a Satan se tam znudí – ó kývej dál! Když v smutných myšlenkách své otevírám dvéře,
jen větru tah, a vidím v pološeře, jak s mého kýváš stolu: a smích i žal
se sváří ve mně spolu, že srazil bych tě dolů – leč kývej dál! Když večer z oken mých
se pablesk slunce tratí, tvůj prs i břich červánek nachem zlatí. A hle, juž přišla zima,
žár v krbu vzplál, na okna bouře hřímá, u krbu kocour dřímá, ó kývej dál!
Ty, drahý, dobře víš, jak jednou přišla se mnou, rty ke rtům blíž, tluk srdcí v hudbu jemnou!
Když jsem ji k ňadrům vinul a pak se ptal: Smím líbat? – ty jsi kynul, proud polibků se řinul...
ó kývej dál! Ó jak mám tebe rád! Ty byl jsi svědek němý všech jejích vnad,
a teď, když smutno je mi, ty kouzlíš v dlouhé chvíli, když rád bych spal, v sen její úsměv milý,
prs kulatý a bílý... ó kývej dál! To vše minulo teď, my sedáváme sami;
dej odpověď, co s mými myšlenkami? Jsou blesky mého ducha, jenž z hlubin vstal,
či věčnosti jsou tucha, jichž květ bouř nerozcuchá? – Nač kýváš dál? Když s lože vyskočím
a zoufalství had slizký mně hlodem svým cíl žití hlásá blízký, když zděšen ptám se tebe:
„jest pekla pal? jest věčnost a jest nebe? můž duše zničit sebe?“ – Proč kýváš dál?
Či mojich myšlenek jsi ironie lživá, která v můj vděk jen stále hlavou kývá?
Proč „ne“, proč stále „ano“? proč osud hnal mne stále v noc, ne v ráno? Proč pálíš dávná ráno? –
Jen kývej dál! Tvůj pestrý šat i cop a dlouhé kníry tvoje pradávných dob
mně kouzlí sny i boje: Orient květný brány mně zotvíral, zřím beduinů stany,
a pouště, karavany... Jen kývej dál! Od Indu pověsti mi zvoní sladce v ucho;
báj o štěstí kdy splníš božská tucho?! Na sfingu na výsluní se ibis vzpjal,
zem pod kopyty duní, já cítím čaje vůni... Ó kývej dál! A jak bych hašiš pil,
se lebka moje šíří, jak na skráň bil by rej mi netopýří, ve postav divé směsi
se anděl smál – Za ním! nechť pekel běsi se na mé paty věsí!... Jen kývej dál!
Sem k loži tisknu jej, ten obraz sladkoblahý, ten obličej má snivé její tahy.
Ó líbej, dívko snivá, kdož by se bál?... Tma – všecko v mlhu splývá, jen pagoda má kývá –
nuž kývej dál! Ó divná náhodo! Smrt hlavou kývá taky. Ó pagodo!
než vzletnu nad oblaky, než ustelou mi v hrobě, bych věčně spal, já v rakvi přijdu k sobě
a řeknu ještě k tobě: „Jen kývej dál!“
Cookies on Poetry Cove