Tak myslívám si, matko moje milá,
co já kdy snil, že všecko Ty jsi snila,
však neřekla’s to – život nedal tomu,
až já se vyskyt’, z Tebe vzrostlý, silný,
až já jsem nahléd’ v duše Tvojí dílny
a vyslovil to – v echo komu, komu?
Jen jestli doved’ jsem vše vysloviti,
čím plálo, kvetlo, smálo se Tvé žití,
ať v tónu fletny nebo v třesku hromu,
to jedno, matko, vím, co jsem kdy zpíval,
z dna duše bylo Tvé, já tam se díval –
Jak včela z luk teď nesu vše Ti domů.