Až jednou budou lidé po let sklonu,
ó dcero, ptát se, čím tvůj otec byl?
Tu odpověz: Člun, který ztratil cíl,
a jelen uštván smečkou chrtů v shonu.
Zvon, který v ňadrech tisíce měl tónů,
však nevyzpíval nejkrasší, jejž snil,
mrak, z něhož časem zlatý déšť se lil,
však v bláto roztál, jak sjel do záhonů.
A jestli to vše zní jak chvála všední,
(neb neskromným být vždycky básník zdá se,
toť anděl, jenž čím výš let’, hlouběj spad’:)
tu, zamlč, dobru čím jsem byl a kráse,
leč hrdě tu svou drahou hlavu zvedni
a řekni: Měl mne nevýslovně rád!