Čert zbloudil v Irsku v dobách těch, kdy výbojný táh’ světem dech, jak předzvěst nového žití. Z kovárny viděl ohně žeh,
jak do noci mlhavé svítí. Měl nápad, v další cesty spád se pořádně dát okovat. „Kde mistr kovář?“ zařičel
a couvl v ráz, neb vstříc mu šel muž velký skoro jak hora, jak z žuly svaly paží měl, v očích mu hořela Zora.
S perlíkem v ruce před čertem stál... Co divno, čert utich’ a couval dál. – „Okovat?“ – „Ano, prosil bych!“ Zhas’ pekelníku na rtech smích,
vjelť kovář v hustou mu kštici; ke kovadlině shýb’ si jej v mih, sáh’ v torbu po levici, podkovu vyňal a hřebíků hrst,
jen v letu přejel ďáblovu srst. A jeden ráz! – Již čert se třás’, tak si to nemyslil věru as, zasyčel v bolesti citu;
v kopyto podkovu zas a zas mu vbíjel světec bez soucitu; hřeb nelítostně v nohu se ryl, a ďábel do noci sténal a vyl.
„Zpět vyrvi, prosím tě, podkovu!“ – – „Chtěl’s okován být!“ poznovu buše v hřeb světec pravil. – „Ne, nechci, odejdu bez lovu,
jen pusť mne!“ – Však se nezastavil nebeský kovář, buše dál. Čert k hvězdám zlobně vyl a štkal. Však Dunstan přeslech’ ďábla vzdech.
Kol hlavy perlíkem jen šleh’, hřeb hlouběj ďáblu zatloukaje do podkovy. – „Ó, nech, ó, nech, ať vniká masa do pokraje!
Já vracím ti jen, vem těch pět, jichž mroucí Kristus cítil hnět!“ – „Jsi bez citu, ty... svatý muž... tož pro ty rány ustaň juž,“
čert ječí, v drápy tvář skrývá... – „Zvěř každá najde tak svůj nůž!“ dí Dunstan, vážně bradou kývá... Podkovu ďáblu kleštěmi
již vytrh’ a vrh’ ji ku zemi. – „Teď, pekelníku, klid mi dáš! Ta podkova mého prahu stráž, v něj vbita, ať světu hlásá:
Naučí modlit se Satanáš, když skutečná bolest jej drásá!“... Co pokořen ďábel odsud táh’, podkovu Dunstan vbil na svůj práh.
Cookies on Poetry Cove