Na lazurovém nebesklonu
se tichý měsíc nad vodami skvěl,
a tajným kouzlem tónů
dojemný souzvuk večerního zvonu
mou duší pozachvěl.
V té harmonii znovu plály
vše sny a tužby mojí mladosti,
v duhových barvách hrály
a v dávno zadržených slzách tály
a hasly v temnosti.
Mých žalů moře neobsáhlé
se rozvlnilo v čaruplných snech,
a seraf slétl náhle
a lásky manou rety moje spráhlé
konejšil jeho dech.
Hned za nebeské vzletnem prahy,
jak žití tvého zhasnu pochodeň,
smrť přijde vždycky záhy!
to pamatuj – já žehnám tvoje snahy,
teď žij a zapomeň!