Na lazurovém nebesklonu
se tichý měsíc nad vodami skvěl,
a tajuplným kouzlem tónů
dojemný souzvuk večerního zvonu
mou duší pozachvěl.
V té harmonii znovu plály
vše sny a tužby mojí mladosti,
v duhových barvách hrály
a v dávno zadržených slzách tály
a hasly v temnosti.
Mých žalů moře neobsáhlé
se rozvlnilo v čaruplných snech,
a seraf slétl náhle
a lásky manou rety moje zpráhlé
konejšil jeho dech.
Hned za nebeské vletnem prahy,
jak žití tvého zhasne pochodeň,
smrt přijde vždycky záhy!
To pamatuj! – Já žehnám tvoje snahy,
teď žij a zapomeň!