Tak dávno mi nebylo jako dnes,
klid svatvečera v duši mou se snes’.
Tak přišel tiše jako dech a sen
a srdce každý kout jím vyzlacen.
Tak přišel náhle jako tichý van,
jenž do zkvetlých leh’ růží ze všech stran.
Ty rány mého srdce růže jsou,
dnes všecky hoří nachu záplavou.
I zvony slyším v ztichlou bolest znít –
a je to posvátný a divný cit.
Tak z dálky, dumně, snivě, před lety
jak plavcům zněly z trosek Vinety.
V mou bolest odkud tento úkoj vpad’
s tím tichem spících lesů, niv a lad?
S tím vánkem míru, který teplý tak,
že pod ním k ptáku stulen v hnízdě pták,
a na šípku se lístek nezlomí?
Vím, z čistého vstal mého svědomí.