Poslední zbytek poesie:
rybníček mezi topoly
v svém cípu rákosem se kryje,
oasa v řepy okolí.
Tam v sítí zrovna vedle splávku
si vodník sivobradý sed
na zborcenou a shnilou lávku
a na sluníčku hřál si hřbet.
Dlouhými prsty žilnatými
si chmýří ladil po líci,
kšticemi potřás zelenými
a k prašné patřil silnici.
Vtom oko sobě cloní ruče:
Je k smíchu to, je k postrachu?
Je šelma to? Slyš, cos v tom tluče
a cupe, dupe ve prachu...
Ta potvora než on je větší
a letí v strašném hlomozu,
ze zadku kouří, bouří, ječí,
dvě oči – kola od vozu...
Snad tomu smál by se, či zlobil?
A než napočet vteřinu,
kol něho mih se automobil,
i lek se a sklouz v hlubinu...
Za chvilku se zas tiše vznořil
a hleděl v kraj, jak v zvyku měl –
vůz obyčejný v prach se bořil...
v něm k svatbě básník přijížděl.
Před ním se vodník neskryl v sítě.
„Zdar, kmotře!“ houk mu na cestu,
„ženichu stiskni ruku hbitě
a zhubičkuj si nevěstu!“