Dřív se mnou chodila jenom až k prahu,
na retu úsměv a v očích
lesk divný měla a rosnou vláhu,
a zlatých ve vrkočích
květina ode mne vadla;
já nešel rád,
jak mnohá slza tu padla
na její ruce,
ty bílé ruce,
ty drahé ruce nastokrát!
Nyní víc nechodí za mnou až k prahu,
úsměv jí nesejde s líček,
bezpečně hledí teď vstříc svému blahu,
slza však skane jí s víček
v ňader skrýš, jak nenadále
by brillant pad’,
a musím líbati dále
ty její ruce,
ty bílé ruce,
ty drahé ruce nastokrát!