Jdou dnové všední. Za jedním druhý jde,
za druhým třetí, bezbarví, šedí jsou,
jak zrnka máku ten i onen,
zdlouhaví, únavní, fádní k smrti.
A nikde povzlet, k životu nový vzruch,
a nikde jásot věštící novou zem,
a nikde, nikde vykoupení,
vyjetých kolejí bláto kolem.
A přece druhdy před lety chtěli jsme,
zem novou najít prameny čerstvých vod
a s manou stromů granátových,
s prozpěvy, šveholem bájných ptáků!
Kde láska měla choditi bez masky,
kde trvat věčně bez falše přátelství,
kde ctnost a síla bohatýrům
pravým být v kadeřích měly laurem;
kde měly věštců vidiny splnit se,
kde zpívat cit měl s orgií tonů všech,
kde mělo vzejít velké slunce,
splnění tužeb všech v moři světla!
Kam znikla asi čarovná tato zem?
Kam náhle jen se propadla tajemně?
My snili, její břeh již máme...
Nadarmo! Zmizela – poušť kol šedá!
A touha pouze po ní jak marný sen
se táhne myslí, prochvívá nervy nám,
ach, ona jesti! – Může píseň
vykouzlit z hlubin ji v nové žití?
Ó píseň, slovo! Zazní a zniká hned!
Snad štětec s dlátem silnější mohou být,
či pouze hudby sladká vlna
přiláká kouzlem svým k nám ji zpátky?
Až Columb šťastný budoucích lepších dnů
ji směle jednou pozdraví dílem svým,
kéž aspoň vzpomínku vzdá vřelou
zhynulým athletům Idealu!
Kéž aspoň v křiku jásavé radosti
se kosti naše zachvějí v hrobů tmách:
My chtěli totéž! Žel, jsme padli
v zápasu pro tebe, Svatá Země!