Já balladu Ti psal kdys v časech zlých,
však věru o nic nejsou lepší dnes;
na kadeřích i duších leží sníh
a v srdcích větší pochybností směs,
stesk o minulost, o budoucnost děs.
Však nad vším, kam jen jdeme, kam se hnem,
vždy staré slunce platí naleznem,
zpěv ptáka znící v dumy samotáři
a život posléz přec jest krásným snem,
když poesie nad ním sluncem září!
Nad spoustou pergamenů, starých knih,
nad ruchem měst, nad tichem, jež má ves,
nad potem lidských čel a jejich ryh,
kam genius vždy paprskem se snes’,
by z prachu pozvedl nás do nebes,
nad visionů i snů bludištěm,
nad moří hloubku i nad nebes lem,
nad dítěte i ženy luznou tváří,
vše ambrou, vůní jest a paprskem,
když poesie nad tím sluncem září!
V tom i Tvůj padesátý rok se mih’,
žal mnohý přešel a jen skrovný ples,
v Tvých laurů stohy ani nezadých’,
ač závistný se mnohdy ozval pes,
Ty’s hrdé čelo vždycky vzhůru vznes’!
A tak mou sloku jako bratr vem,
věř, nedá nebe, nedá širá zem
víc, nežli verš jest, jenž se ryzí zdaří,
a který letí po věk lidským rtem!
Vždy poesie nad vším sluncem září!
Zřím v padající třpytný vodojem,
co barev tam a jaký svitů sněm
se proplítá a hraje, plane, sváří...
Výš, dále, stále, v zdar a úkoj všem
Tvá poesie nad vším sluncem září!